Text se zamýšlí nad vztahem mezi myšlenkou a jejím autorem v kontextu filosofie Martina Heideggera. Autor vychází z Heideggerova tvrzení, že zdařilá báseň dokáže zapřít osobu svého tvůrce, a aplikuje tento princip na filosofické myšlení. Hlavní tezí je, že filosofickou myšlenku nelze vlastnit ani patentovat, protože nevzniká jako produkt individuálního stvoření, nýbrž k člověku přichází a oslovuje jej. Myšlenka je vnímána jako událost, na kterou musí myslitel reagovat svou aktivitou a snahou o její zachycení do slov. Proces předávání myšlenky pak nespočívá v jejím prostém předání, ale v tom, že se druhý člověk stane jejím autentickým svědkem. Text zdůrazňuje etický rozměr filosofické práce, kde by namísto pýchy na autorství měla převažovat vděčnost za to, že byl člověk osloven. Myšlení je tak prezentováno jako responzivní akt, v němž autor ustupuje do pozadí ve prospěch samotné myšlenky.
Myšlenka a autor
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 12. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Myšlenka a autor
Martin Heidegger říká ve své studii „Die Sprache“: „opravdu zdařilá báseň se vyznačuje (mimo jiné) dokonce právě tím, že je s to zapřít osobu a jméno básníka“ (in: Básnicky bydlí člověk, Praha 2006, str.54 a 55). Mám za to, že s jistou tolerancí můžeme něco podobného říci také o myšlence, a zejména také o filosofické myšlence. Možná, že právě to je tím nejvlastnějším důvodem, proč nelze filosofickou myšlenku „patenovat“. Chce-li někdo druhého přesvědčit o „své“ myšlence, musí jej učinit autentickým svědkem té myšlenky, tj. nemůže mu ji ani prodat, ani dát (předat), a to prostě proto, že to v posledním smyslu není „jeho“ myšlenka, on si ji sám nevytvořil, nestvořil, ale musel svou myšlenkovou aktivitou reagovat nějak na to, když „mu“ ta myšlenka „napadla“, když k němu přišla, když jej „oslovila“ (byť ještě beze slov – „chytit“, „zachytit“ tu myšlenku do slov je teprve tím druhým úkolem poté, co byla „zaregistrována“, „zaslechnuta“). Ve filosofii (a nejspíš ani jinde) se nikdo nemůže resp. nemá, nesmí chlubit tím, že na něco přišel, ale především musí být rád a vděčen, že ten nápad, že ta myšlenka k němu přišla, že se na něho zaměřila, že ho „oslovila“.
(Písek, 111227-2.)