Tento text reflektuje Heideggerův požadavek na návrat k jakési „nauce o písmenech“ (Buchstabenlehre) v rámci filosofického myšlení. Autor souhlasí s nezbytností tohoto kroku, avšak zdůrazňuje, že se nelze prostě vrátit k původní abecedě, jako by byla bezchybná. Namísto toho je nutné stávající abecedu kriticky zhodnotit, upravit a vylepšit na základě hluboké znalosti historického kontextu a důsledků dosavadního filosofického vývoje. Text varuje před snahou začínat na „zelené louce“ bez ohledu na minulost a tradici. Zároveň poukazuje na limity samotného přirovnání k abecedě: zatímco v běžném jazyce jsou písmena víceméně neutrálními stavebními kameny, ve filosofii tomu tak není. Filosofická „písmena“ v sobě nesou významy a historickou zátěž, které nelze ignorovat. Cílem je tedy kultivace myšlenkových základů prostřednictvím poučeného dialogu s minulostí a uvědomění si specifik filosofického vyjadřování, které zásadně přesahuje pouhou technickou neutralitu písma.