Text se kriticky zamýšlí nad povahou fenomenologické metody a jejím problematickým vztahem k filosofii jako celistvé disciplíně. Autor analyzuje napětí mezi snahou zakladatelů fenomenologie ustavit ji jako kompletní filosofický systém a nebezpečím, že takové pojetí může vést k redukci filosofie na pouhou metodu. Tato redukce by v důsledku znamenala degradaci klasického pojetí filosofie a zpochybnění její podstaty. Úvaha dále zkoumá, zda lze fenomenologii legitimně vymezit jako jednu z více filosofických metod, nebo zda představuje specifický nástroj (organon), který je použitelný i v jiných vědních oborech, zejména v přírodních vědách, bez nutnosti hlubšího filosofického ukotvení. Práce nastoluje otázku, zda je aplikace fenomenologických postupů v rámci specializovaných věd možná i tehdy, jsou-li tyto vědy chápány jako autonomní a od filosofie oddělitelné. Cílem textu je zhodnotit ambice fenomenologie a určit hranice její metodologické působnosti v širším kontextu současného vědeckého a filosofického myšlení.