Tento text se zamýšlí nad interpretací Ježíšových blahoslavenství, konkrétně nad oslovením „chudých“. Autor zdůrazňuje, že Ježíšovy výroky jsou často paradoxní a přesahují běžnou logiku, což vedlo k různým interpretacím již v raných evangeliích. Srovnává pojetí u Matouše a Lukáše: zatímco Matouš text spiritualizuje („chudí duchem“, „žízeň po spravedlnosti“), čímž oslabuje jeho budoucí rozměr, Lukáš zachovává syrovost a časovost utrpení („nyní hladovíte“), čímž podtrhuje eschatologickou perspektivu. Zásadní posun oproti židovské tradici vidí autor v tom, že Ježíš neblahořečí těm, kteří chudým pomáhají, ale chudým samotným. Blahoslavenost chudých nespočívá v odplatě, ale v příchodu Božího království, které je definováno právě jako království těch, kteří byli dříve chudí a utlačovaní. Text tak ukazuje na radikální novost Ježíšova poselství, které překračuje hranice Zákona a obrací sociální i duchovní očekávání své doby skrze důraz na budoucí proměnu světa.
Chudí jako „blahoslavení“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 2. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Chudí jako „blahoslavení“
Dobře víme, že s pouhou logikou na Ježíšova podobenství, vůbec přirovnání a výroky nevystačíme. Musíme být často připraveni na paradoxy i provokace, v každém případě na to, že vlastní význam vysloveného je až v pozadí nebo spíš v hloubce, zkrátka až za vysloveným. A přitom máme v evangeliích nejedno svědectví o tom, že Ježíšovým slovům nerozuměli nebo špatně rozuměli nejen lidé v naslouchajícím davu, ale dokonce učedníci sami, ačkoli jim Ježíš své výroky vysvětloval zvlášť. Možnost neporozumění nebo špatného rozumění nemůžeme proto tím spíše vyloučit ani při ústním tradování a pak prvním zapisování těchto výroků, a nepochybně ani v případě synoptických evangelií, kde ještě stále můžeme právem předpokládat srdečnou oddanost a také převelikou pečlivost ve volbě řeckých ekvivalentů. Tak třeba nemůžeme nevidět, že v evangeliu podle Matouše se „chudí“ (jakožto nuzní) upřesňuje jako „chudí duchem“, hladoví a žízní vyschlí se mění v hladovějící a žíznící po spravedlnosti. Ukazuje to na to, že místo paradoxu a absurdity se podává vysvětlení rozumné, přičemž se ovšem mění sám význam slova „blahoslavený“: je mu totiž amputována budoucnostní dimenze. Naproti tomu u Lukáše vidíme, že lačnící nejenže nejsou změněni na lačnící po spravedlnosti (a ne po pokrmu), ale že je podtržena provizornost jejich lačnění – a také pláče: blahoslavení, kteří nyní lačníte a kteří nyní pláčete (6, 21). Tím je ovšem právě podtržena ona budoucnostní dimenze a perspektiva. To je vskutku „ježíšovské“, v tom jde Ježíš pronikavě dál než dosavadní židovská tradice, zejména pak „Zákon“. V Přísloví (14,21) čteme, že je blahoslavený člověk, kterýž se slitovává nad chudými, ale Ježíš vidí chudé ne jako ty, nad kterými je třeba se slitovávat a tím dosahovat blahoslavenství, ale připisuje „blahoslavenost“ přímo chudým, protože jejich bude (a už začíná být, už „je“) nová vláda, nové „kralování“. Ostatně to je asi důvod, proč Lukáš (6, 20) necítí rozpor v tom, zda jde buď o království chudých nebo království boží. (A někdy to adjektivum „boží“ je vůbec vynecháno, dokonce u Matouše 4,23.) Nejspíš tomu je třeba rozumět tak, že ono „království boží“ je právě tím královstvím bývalých chudých. (Zase se do toho někdy plete ta „člověčina“, když se to vysvětluje jako „odplata“.)
(Písek, 100226-1.)