Tato reflexe se zabývá povahou cíleného jednání a fenoménem nezamýšlených výsledků, které autor označuje jako „to přidané“. Každý lidský čin je komplexní a často přináší buď slabší výsledky, než bylo plánováno, nebo výsledky zcela nečekané. Autor navrhuje, abychom své jednání vědomě otevírali tomu, o čem víme málo, a napjatě očekávali, co se z těchto procesů vyjeví. Klíčem k pochopení těchto výsledků je přesné rozlišení mezi různými subjekty vstupujícími do děje a identifikace toho, který subjekt řídí konkrétní aktivity. Teprve po vyloučení vlivu náhody, jiných subjektů nebo nezáměrných výkonů hlavního aktéra můžeme rozpoznat „zkušenost nového typu“. Tato zkušenost sice postrádá předem stanovený plán, nikoli však skutečnou aktivitu a výkon. Text vybízí k důkladnějšímu zkoumání těchto momentů, kde se střetává záměrné směřování s neprobádanou skutečností, čímž se rozšiřuje horizont našeho poznání a smysluplného jednání v komplikovaném světě mnoha interagujících sil.
Cíl a „to přidané“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 4. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Cíl a „to přidané“
Už z běžné zkušenosti víme, že každé zacílené, nasměrované jednání má jednak výsledky slabší nebo méně kvalitní, než jsme původně čekali, a že na druhé straně má často výsledky, které jsme nečekali nebo o kterých jsme dokonce vůbec nic netušili. Pokud si to náležitě uvědomujeme, můžeme udělat další krok: naším hlavním cílem se může stát něco, o čem toho víme velmi málo, a my můžeme své jednání vědomě nasměrovat k něčemu, oč nám sice na prvním místě nejde, ale od počátku napjatě čekáme, co se vyjeví z toho, o čem toho víme málo, ale o čem bychom se toho chtěli dozvědět mnohem víc. Je to možné proto, že ani zacílenost nějakého jednání, ale ani zacílenou konkrétního, jednotlivého „činu“ není nikdy jednoduchá a prostá. Proto musíme být v každém jednotlivém případě připraveni na tuto možno (a velmi častou) komplexnost a komplikovanost. Dobrou orientační pomůckou je vždy přesně rozlišit, ke kterému subjektu (z četných, nejčastěji dokonce z mnoha spolupracujících i nespolupracujících, navzájem reagujících i nereagujících, a někdy až téměř inertních subjektů) se ta či ona nasměrovanou či zacílenou skutečně vztahuje, tj. který subjekt své aktivity v daném případě směruje a k jakému cíli je řídí a „seřizuje“. Teprve potom jsme schopni alespoň v něčem a třeba jen zčásti rozpoznat, co výsledkem zacílení ani nasměrování nebylo. A teprve pak bude také s to začít pomalu rozpoznávat, odkud se to, co tam je jinak a navíc, vzalo, zda je to jen „dílo náhody“ (co to je „náhoda“, aby byla schopna nějakého výkonu, nějakého „díla“?), anebo zda to je „dílo“ nějakého jiného subjektu, který se „naskytl“ v „osvětí“ uvažovaného hlavního subjektu, anebo – posléze – zda musíme počítat ještě s něčím, co nelze odbvodit ani z „daností“ a jejich „nahodilých skrumáží“, ani z činnosti a výkonů jiných subjektů, ale vposledu ani z nějakého třeba neuvědomělého a tedy nenasměrovaného, nenaplánovaného „výkonu“ onoho hlavního subjektu, v němž však mohla sice chybět ano naplánovanost, ale nikoli skutečná aktivita, skutečný výkon, skutečné „dělání“. Teprve v tomto posledním případě může jít o „zkušenost“ nového typu, kterou bychom se pak mohli a měli zabývat důkladněji a pečlivěji.
(Písek, 100414-1.)