Tento text se podrobně zabývá dynamickým vztahem mezi jednotlivcem a kolektivem, přičemž klade zásadní důraz na skutečnost, že člověk se jako plnohodnotná společenská bytost nerodí, ale postupně se jí stává prostřednictvím učení. Autor přesvědčivě argumentuje, že úspěšný vstup do světa společnosti a vytváření funkčních mezilidských vztahů vyžaduje nezbytnou pomoc a dlouhodobé vedení od konkrétního jiného jedince, nejčastěji matky. Pokud tato primární vazba chybí nebo je nedostatečná a dítě se nemá o koho v raném věku opřít, dochází k vážné psychické deprivaci a trvalému poškození sociálních schopností. Text tak zpochybňuje představu, že lidé jsou pro společenský život plně vybaveni přirozenými instinkty. Přestože má každé dítě vrozený potenciál stát se sociálním tvorem, tento proces nemůže být nikdy realizován anonymním kolektivem, nýbrž pouze skrze hluboký a důvěryhodný vztah k jedné stabilní osobě. Socializace je tedy procesem individuálního pozvání do společenství, který určuje budoucí kvalitu lidského bytí.
Jedinec a kolektiv
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 9. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Jedinec a kolektiv
Každý „kolektiv“ je tvořen jednotlivci; člověk se rodí jako jednotlivec, a vztahům k jiným jedincům se musí postupně učit. Je tomu dokonce tak, že může vstoupit do světa nějakého „kolektivu“ (a vůbec do světa společnosti) jen za pomoci druhých lidí. Pokud mu taková pomoc chybí nebo pokud je nedostatečná, ochuzená, konkrétně pokud se nemůže „opřít“ o konkrétního jedince (většinou matku), aby se mohl o něho opřít, nebude dostatečně pro vstup mezi ostatní lidi připraven. O takových dětech a pak dospělých se potom říká, že jsou na dlouho a někdy na celý život poškozeni, deprivováni. To je zřetelným dokladem toho, že člověk není pro společenský život vybaven „od přírody“, ale že – právě jako jednotlivec – musí být do společenství (do vztahů mezi lidmi) pozván a uváděn, a to delší dobu. Mluví se někdy o „sociální inteligenci“ a o tom, že u něho je vysoká, zatímco u někoho jiného je malá, nízká. To, že bez druhých lidí se dítě nemůže dostatečně a dost dobře stát „člověkem“, vůbec neznamená, že to je společnost resp. kolektiv, nějaké společenství, které z narozeného člověka dělá společenského tvora. Dítě je nepochybně vybaveno schopností se společenským tvorem stát, ale samo to nedokáže uskutečnit, a kolektiv mu v tom nemůže – jakožto kolektiv – pomoci, jak jsme řekli. Musí to být vždy jedinec, ke kterému může mít dítě důvěru a který se proto nemůže ze dne na den měnit a střídat.
(Písek, 100915-1.)