Tento text se zabývá ontologickou povahou pojmu „akce“ a „aktivita“ v kontextu procesů a dějů. Autor definuje akci jako aktivní zásah, který do dané situace vnáší změny, k nimž by bez tohoto zásahu nedošlo. Klíčovým rysem akce je její neredukovatelnost na předchozí danosti; počátek akce nelze plně vysvětlit pouze na základě stávajících faktů či okolností. Každá akce představuje novum, které modifikuje probíhající děje. Text dále kritizuje tendenci vnímat lidské či subjektivní reakce jako automatické procesy. Ačkoliv se určité situace a reakce mohou zdát identické, tento dojem periodicity či zákonitosti je často klamný a plyne z neschopnosti postihnout veškeré detaily a nuance kontextu. Akce je tedy chápána jako svébytný prvek, který narušuje determinismus a vnáší do reality originální podněty, čímž zásadně ovlivňuje další směřování událostí v daném prostředí.
Akce, aktivita
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 10. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Akce, aktivita
K bytostnému charakteru „akce“ náleží to, že v jejím důsledku (jako její „následek“) dochází k určitým změnám v nějak odjinud nastartovaných „procesech“, „dějích“, k nimž by jinak došlo, kdyby oné akce nebylo, kdyby nebyla vykonána, uskutečněna. Jinak řečeno: pokud bychom byli schopni znovu nastavit všechny „danosti“ určité situace naprosto stejně (bez ohledu na to, že víme, že to je ex definitione vyloučeno, tj. že to můžeme udělat jen víc nebo méně přibližně, a ještě za předpokladu, že širší kontexty můžeme vyloučit, protože údajně zůstávají bez významu), nikdy by nedošlo k oněm změnám bez zmíněné „akce“, tj. bez aktivního zásahu, jehož počátek či vznik nelze převést na cokoli již předtím „daného“, ani vysvětlit poukazem na jakoukoli předchozí danost (skutečnost). Každá akce vnáší do určité situace (prostředí) něco, co by tam bez ní nebylo; a není důležité, zda se něco obdobného (podobného, analogického) děje často nebo zřídka (eventuelně třeba jen zcela výjimečně). Pokud se události/subjekty určitého typu navzájem sobě natolik podobají, že si jsou podobné i ve svých reakcích na neméně podobné situace, může to vyvolávat povrchní dojem, že jde o nějakou automatičnost, z níž není úniku ani žádné výjimky. Takový dojem jde však mylný, už také proto, že nemáme potřebnou kontrolou, nakolik jsou zmíněné situace opravdu až do nejmenších detailů podobné (či dokonce „totožné“).
(Písek, 101017-2.)