Text se zabývá hlubším významem a společenskou funkcí paradoxů, které by neměly být podceňovány pro svou literární atraktivitu. Paradox je zde definován jako určitá forma revolučního útoku na obecné mínění, čímž navazuje na filosofickou tradici kritiky nekriticky přijímaných názorů. Hlavní přínos paradoxů spočívá v jejich mimořádné komunikační efektivitě a přístupnosti široké veřejnosti, neboť pro jejich pochopení není nezbytné rozsáhlé vzdělání. Autor zdůrazňuje, že paradox neútočí na zdravý rozum, ale na kolektivní předsudky, což z něj činí v jádru demokratický nástroj rétoriky. Tato forma vyjádření umožňuje i prostým lidem artikulovat kritické postoje vůči převládajícím dogmatům. Ačkoliv existuje riziko zneužití paradoxů k manipulaci, jejich transparentní povaha dovoluje veřejnosti takové pokusy odhalit a mluvčího diskreditovat. Paradox tak plní roli důležitého nástroje pro narušování konvenčního myšlení a kultivaci kritického úsudku ve společnosti.
Paradox – jeho význam
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 10. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Paradox – jeho význam
Společenská a zejména literární oblíbenost a atraktivnost paradoxů nemusí být důvodem, proč paradoxy podceňovat a věnovat jim menší pozornost. Svým způsobem představuje každý formulovaný paradox jakýsi malý revoluční útok, jakousi ataku na obecné mínění (doxa je přece v řečtině ,pouhé‘ mínění, a už v tom je vidět přinejmenším relikt opovržení už nejstarších filosofů vůči myšlení většiny, „davů“). Význam a také účinnost, efektivita užívání paradoxů spočívá mimo jiné také v tom, že jde o formu přístupnou širokému publiku, formu vlastně většinou nepříliš náročnou na předchůdnou vzdělanost. I prostí lidé vítají a někdy dokonce milují paradoxy již proto, že mají mnoho důvodů pro své kritické postoje, pro které paradoxy nezřídka poskytují přímý výraz. Takže z toho můžeme uzavřít, že vlastně nejde v pravém slova smyslu o opovržení „zdravým rozumem“, jak se o tom začíná mluvit později (s opačným předznamenáním), nýbrž o opovržení „kolektivními předsudky“, což je něco dost odlišného. Užívání paradoxů je proto třeba hodnotit – např. v rétorice – nikoli jako jakási předstírání superiority, nýbrž naopak jako prvek hluboce demokratický. To pochopitelně nikterak nevylučuje jejich zneužívání, ale zároveň takové zneužití může být docela úspěšně odhalováno a jeho uživatel v očích „zdravě myslících“ lidí neutralizován až degradován.
(Písek, 101025-2.)