Tento text se zabývá ontologickým vymezením subjektu jakožto specifického druhu jsoucna, které se vyznačuje schopností vydělit se z okolního prostředí a udržet si vlastní svébytnost. Autor sleduje historický vývoj chápání subjektivity od archaického připisování oduševnělosti přírodním prvkům až po novověký vědecký objektivismus, který rozdíl mezi pravými jsoucny (subjekty) a pouhými hromadami (objekty) často popírá. Významný obrat nastává v romantické filosofii, která subjekt definuje jako non-objekt v reakci na převládající zpředmětňující myšlení. Klíčovým rysem subjektu je jeho aktivita a schopnost čerpat ze sféry toho, co dosud není, čímž realizuje budoucí možnosti. Subjekt je tak představen jako dynamická událost s vnitřní a vnější stránkou, která je nerozlučně spjata s časovostí. Práce navrhuje nové pojetí subjektu, které integruje jeho přístup k nejsoucímu do samotné podstaty jeho bytí jakožto pravého jsoucna.
Subjekt jako „jsoucno“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 11. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Subjekt jako „jsoucno“
Jeden z možných „výměrů“ subjektu, event. jedna z možných „charakteristik“ subjektu je v tom, že subjekt je schopen se vymezit vůči svému okolí, prostředí, že je v nějaké míře či stupni s to se proti svému okolí jakoby postavit a udržet svou – pochopitelně relativní – svébytnost a samostatnost. Fakticky s takovou – ovšem původně jen zdánlivou, „jevovou“ – samostatností počítají již archaičtí lidé, ba do jisté míry už i zvířata (možná na jisté podstatně nižší úrovni veškeré živé bytosti, a dál a hlouběji), ale někdy jde opravdu o omyl. Za cosi samostatného odedávna lidé považovali řeku, potok, studánku, pohoří, horu, skálu atd. (odtud také připisování „duše“ či oduševnělé bytosti nejen stromům, ale i studánkám atd.). Naučit se správně rozpoznávat hromady od celků, objekty od subjektů se lidé museli po dlouhé věky, a dodnes to není zcela vyjasněno, protože zejména nová doba a její „nová vědeckost“ začaly čím dál víc zpochybňovat a někdy vysloveně popírat tento rozdíl (zejména v důsledku převládnutí zpředmětňujícího myšlení). Nahlížet a respektovat rozdíl mezi pravými a nepravými jsoucny, mezi „subjekty“ a „objekty“ není dodnes běžnou záležitostí a je to často podezíráno z atavismu. Objev „subjektu“ jako non-objektu byl nepochybně vyprovokován touto převahou zpředmětňujícího myšlení a byl inspirován tímto provokativním trendem; není náhodné, že byl zvláštním způsobem spjat s romantismem, tj. pokud jde o pojetí s romantickou (hlavně německou) filosofií. Ono nepřehlédnutelné „násilnictví“ romantismu a specielně romantického myšlení (filosofie i vědy), na které upozorňoval Rádl, je ovšem také věcně spjato s onou tendencí subjektu se nejen vůči svému okolí vymezit, ubránit se a uchovat svou svébytnost, ale také své okolí změnit, upravit po svém, ovládnout a tak se proti němu (a proti jiným subjektům) prosadit. To vše s sebou nutně nese schopnost subjektu jakoby „čerpat“ ze „sféry“ toho, co (ještě) není, eventuelně toho, co „může“ nebo dokonce „má“ být, a za využití své vlastní „aktivity“, tj. schopnosti uskutečňovat něco z toho, co ještě není, uskutečnit právě také to, co ještě není součástí ani složkou jeho vlastní „budosti“ (tedy již osvojené budoucnosti). Tento „přístup“ subjektu do oblasti (ještě) nejsoucího musí být nějak zapracován do samého pojetí subjektu jakožto jsoucího, jakožto jsoucna. Pokoušíme se o to postulováním dvou stránek subjektu (jakožto pravého jsoucna), totiž stránky vnitřní a vnější, přičemž obě stránka chápeme jako nerozlučně spjaté s časovostí (a s tzv. časováním subjektu jakožto události).
(Písek, 101112-1.)