Text se zamýšlí nad povahou vývoje a stvoření, přičemž odmítá představu vzniku v jediném okamžiku. Autor zkoumá stvoření jako děj, jenž se odvíjí v čase a skrze postupnost jednotlivých fází. Klade si otázku, zda obrovské časové epochy, které charakterizují evoluční proces od nejjednodušších organismů k dnešní rozmanitosti života, nejsou jedinou možnou cestou k dosažení takové komplexity. Slouží tyto epochy jako nezbytný mechanismus pro budování vztahů a souvislostí v rámci jsoucna? Text dále kritizuje koncepce „inteligentního designu“ a odpor některých křesťanů vůči vědeckému pojetí evoluce. Autor naznačuje, že lpění na představách okamžitého stvoření připomíná spíše kouzelnické praktiky než hlubší pochopení skutečnosti. Vývojová pomalost je zde prezentována jako autentický projev tvořivého procesu, který umožňuje vznik mnohotvárnosti života na naší planetě. Úvaha zdůrazňuje propojenost času, dění a postupné geneze všeho živého.
Vývoj (a pokrok) – pomalost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 12. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Vývoj (a pokrok) – pomalost
Pokud necháme (s naprostým odmítnutím) stranou představu „stvoření v okamžiku“ (eventuelně „vznik v okamžiku“) a připustíme jeho časový průběh, nutně se před námi otvírá otázka postupnosti jednotlivých fází takového událostného „dění“, tj. „stvořování“, „tvoření z ničeho“ (neboť to, co má být stvořeno, ještě není, tedy je jakoby „ničím“) jakožto děj či dějství. A hned druhá otázka bude: jde opravdu o „postupnost“ oněch „fází“, eventuelně o samostatné „stvořování“ v jednotlivých „řetězcích“, jež na sebe začínají reagovat (nebo jinak budovat ,své‘ vztahy a souvislosti) až druhotně, tedy ex post? (Poukaz na nějaký předem zvolený „plán“ tu nemá odůvodnění, neboť nejde o nic menšího než právě o ony skutečné, tj. uskutečněné resp. uskutečňované souvislosti; „intelligent design“ právě v tomto bodě nic neřeší.) Může vůbec „něco“ nového vstoupit do všech těch proměn, procesů a vývojových „proudů“ jen tak v určité chvíli a na určitém místě prostě a přímo? Nemusíme si položit vážnou otázku, zda ty obrovské časové epochy nejsou právě tím pravým způsobem, jak lze dosáhnout té podoby rozmanitých „stvoření“, jakých jsme svědky? Co nám z té dosavadní tradice brání uznat, že za nějakou radikálně kratší dobu to asi nebylo možné? Není ta zdánlivá „pomalost“, s jakou se prosazoval uprostřed neživého vesmíru „evoluční proces“ od nejjednodušších jednobuněčných organismů (prokaryont a pak karyont) k těm více- a mnohobuněčným, k rostlinám a živočichům, a u těch až ke všem těm dnešním vysoce organizovaným, tou skutečnou a možná dokonce jedinou možnou cestou „stvořování“ veškeré té mnohotvárnosti života přinejmenším na této jediné dosud známé planetě, kde o živých bytostech a jejich vývoji opravdu nemůže být žádných pochyb? Proč se tomu někteří lidé, údajně „křesťané“, tak brání? Proč mají za to, že musí neochvějně trvat na svých představách, které nejspíš odkoukali od nějakých kouzelnických praktik?
(Písek, 101201-1.)