Text se zabývá ontologickou a epistemologickou problematikou rozlišování různých druhů dějů. Autor zdůrazňuje, že ačkoliv v pojmové rovině usilujeme o přesnost, realita je vždy komplexnější a obsahuje četné přechodné formy. Klíčovým prvkem poznání je naše připravenost k setkání se skutečností, k čemuž slouží koncept „Suchbild“ neboli hledací obraz. Samotná změna v čase ještě nemusí konstituovat smysluplný děj; ten vyžaduje vnitřní souvislost a integritu. Text dále rozlišuje mezi skutečnými ději a jevy, které se jako děje pouze mylně jeví. Zásadní je pak klasifikace na události „pravé“, jejichž integrita vychází výhradně zevnitř, a události „nepravé“, které jsou spoluformovány vnějšími vlivy či subjektivitou pozorovatele. Tato distinkce není primárně hodnotící, nýbrž poukazuje na původ koherence daného děje. Práce tak nabízí hlubší vhled do povahy událostné ontologie a limitů lidského vnímání procesuality, přičemž varuje před násilným vnucováním kategorií samotné skutečnosti.
Děje – druhy dějů
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 1. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Děje – druhy dějů
Chceme-li pojmově odlišit různé druhy „dějů“, musíme si být vědomi toho, že přesnosti můžeme dosahovat pouze v rovině pojmové, ale že ani požadavek, ani předpoklad takové přesnosti nemůžeme forsírovat a vnucovat skutečnostem samým (takže musíme být připraveni na to, že ve skutečnosti je vše nejen složitější, než bychom mohli svými předem připravenými pojmy obsáhnout, ale že v ní najdeme četné formy přechodné). To ostatně úzce souvisí s tím, že každé naše setkání s nějakou „skutečností“ předpokládá náš záměr a naši připravenost k takovému setkání (von Uexküll užíval velmi vhodného termínu, jehož platnost můžeme plným právem hodně rozšířit, totiž „Suchbild“: tam, kde „Suchbild“ chybí nebo kde je nedostatečný či nevhodný, nebude s největší pravděpodobností také nic nalezeno, neboť obvykle najde jen ten, kdo hledá; výjimky mají spíš rušivý až katastrofální dopad). „Změna“ může být zaregistrována, ale pouhé zaznamenání toho, že se něco změnilo, je pouhým předpokladem k tomu, aby byl zaregistrován nějaký děj, který dává „smysl“. To souvisí s tím, že změna, při níž mizí něco, co tu bylo, nepodává žádnou informaci o tom, co vlastně zmizelo či pominulo, pokud nemáme k dispozici ještě jiné informace; a totéž platí pro ten případ, kdy se objevuje něco, co tu nebylo. A pokud je nějak obojí „spojeno“ tím, že se vyskytuje zároveň, jsme to my, kdo to spojuje, ale sám spolu-výskyt může být zcela nahodilý Takže vůbec nejde o žádný „děj“, resp. pokud ano, jde o navzájem nezávislé dva děje a tedy o konec jednoho a začátek docela jiného. Děj tedy musí být nějak souvislý sám, a tak musíme rozlišit skutečný „děj“ od toho, kdy se nám jako“děj“ něco pouze jeví (ale mylně). Protože však jsou na určité úrovni děje, které mohou být účinně (nejen subjektivně a mylně) nějak spojovány jakoby zvenčí, eventuelně jejichž spojitost (někdy dokonce nutně) musí procházet subjektivitou, nemají-li se rozpadat na jednotlivé, spolu nesouvisící děje (nebo jen procesy), musíme dále ještě rozlišovat takové již nějak souvislé „děje“ na pravé události, jejichž integrita je založena pouze zevnitř, a na události nepravé, jejichž integrita je přinejmenším spoluzaložena zvnějška (a tím se nikterak neprejudikuje, že ty „nepravé“ jsou nějak menšího významu – jde o název jen provizorní, který má pouze poukázat k tomu, že takové události nejsou – řečeno se starými Řeky – FYSEI, tj. „od přírody“, pochopitelně náležitě interpretováno).
(Písek, 090101-3.)