Tento text se zabývá vztahem mezi bytím a konkrétními jsoucny, přičemž kriticky reflektuje Heideggerovo pojetí zapomnění na bytí. Autor argumentuje, že o skutečném bytí lze hovořit pouze v úzké souvislosti s jednotlivými pravými jsoucny, nikoli jako o abstraktním pojmu odtrženém od reality. Bytí je chápáno jako aktivní výkon, který je koextenzivní se životem jsoucna a probíhá v neustálé interakci s okolním světem a ostatními subjekty. Text odmítá substancialistické chápání esence a pouhou faktickou existenci jako výskyt, a místo toho zdůrazňuje procesuální a událostní charakter bytí. Toto „bytování“ či „život“ jsoucna není izolovaným stavem, nýbrž dynamickým spolupůsobením s okolnostmi. Zapomnění na bytí je tedy vnímáno především jako opomíjení konkrétního, vykonávaného bytí jednotlivých jsoucen. Práce tak přináší ontologický pohled, který integruje subjektivitu, aktivitu a relační povahu existence do jednotného rámce bytování jakožto aktivní události.
Bytí a bytování
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 1. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Bytí a bytování
O skutečném (! – tj. ne o pojmu, ani o myšlenkovém modelu) „bytí“ můžeme mluvit pouze v těsné souvislosti s určitým (pravým „jsoucnem“; o „bytí vůbec“ pak můžeme mluvit jen jako o tom, co je z určitého (našeho) myšlenkového hlediska společné všem konkrétním (pravým) jsoucnům ve věci jejich „bytí“, nebo jinak řečeno, co je společným znakem všech konkrétně jednotlivými (pravými) jsoucny vykonávaným jednotlivým „bytím“. Do jisté míry můžeme tedy souhlasit s Heideggerovým důrazem na závažnost onoho jím ohlašovaného zapomnění na „bytí“, ovšem s několika připomínkami. Závažnost onoho „zapomnění“ spočívala a spočívá především v tom, že se obecně zapomínalo na konkrétní bytí jednotlivých (pravých jsoucen). Takové „bytí jsoucna“ je totiž něco bytostně jiného nejen než jeho výskyt (tedy „existence“ ve starém pojetí), ale zejména něco zcela jiného než jeho „esence“ (chápaná substancialisticky). Bytí každého (pravého) jsoucna je koextenzivní s jeho „životem“, a musí být oním jsoucnem „vykonáváno“ tak, jako musí být vykonáváno i jeho žití (pochopitelně jde o spolu-vykonávání, neboť každé pravé jsoucno může své bytí vykonávat jen v jisté souhře s okolnostmi, nikoli v izolaci od okolností; a k okolnostem náleží vždycky také jiné subjekty a jejich aktivity, tj. také jejich způsob vykonávání jejích bytí, tedy jejich způsob „života“ nebo – nejde-li o organismy – jejich „bytování“, jejich aktivní událostnost).
(Písek, 090102-1.)