Tento text zkoumá hluboký vztah mezi událostí a jejím subjektem v širším ontologickém rámci. Autor navazuje na myšlenku personalisty Ferdinanda Ebnera, který tvrdil, že subjekt nelze objektivizovat ani vlastnit, ale lze jím pouze být. Zatímco Ebner se zaměřoval na lidské "já", předložený text rozšiřuje tento požadavek na každou pravou událost a každé pravé jsoucno. Klíčovým problémem je způsob, jakým se taková událost vztahuje k sobě samé, což je nezbytný předpoklad pro vznik subjektu. Událost není chápána jako pasivní fakticita, nýbrž jako aktivní proces, který se musí vyrovnávat s existujícími danostmi i s tím, co ještě nenastalo, ale je možné. Právě tato aktivita vyžaduje, aby se událost stala subjektem. Závěrem se autor zamýšlí nad tím, zda je rozdíl mezi "vlastněním" a "bytím" subjektem pouze lingvistickou nuancí, nebo zásadním věcným problémem, přičemž se v daném kontextu přiklání k jazykové interpretaci.
Událost a její subjekt
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 1. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Událost a její subjekt
Na počátku minulého století (přesně 1909) napsal Ferdinand Ebner: „Man hat das Selbst niemals, man kann es nur sein. Es ist niemals Objekt, sondern immer nur Subjekt.“ (8374, S. 66 nn.). Ebner (podobně jako ostatní personalisté) měl ovšem na mysli člověka, lidský subjekt, lidské „Selbst“. Pro nás jde o mnohem širší problematiku, protože požadujeme, aby to platilo pro každou pravou událost, pro každé pravé jsoucno. A v tom smyslu jde o to, jak se taková pravá událost (pravé jsoucno) vztahuje sama k sobě (neboť vznik subjektu takový vztah předpokládá). Žádná pravá událost není pouhou fakticitou, a proto každá musí být aktivní jednak ve vztahu k „danostem“, jednak ve vztahu k určitým pro sebe specifickým „ne-danostem“. Jinak řečeno, musí se aktivně vztáhnout k tomu, co „jest“, i k tomu, co „není“, přesněji „co ještě není, ale může být“. A právě proto, že to musí udělat aktivně, musí si vytvořit svůj subjekt, nebo jinak řečeno, musí se sama stát subjektem. A jak tuto záležitost vyslovíme, formulujeme, naznačujeme tím víc, než říkáme: řekneme-li, že událost si svůj subjekt musí vytvořit, naznačujeme, že potom ten subjekt „má“; řekneme-li však, že se subjektem musí stát, naznačujeme, že subjekt nemá nebo nemůže „mít“, ale že jím musí sama „být“, že se jím samu musí stát. Po mém soudu tohle není věcný problém, alespoň v této podobě a v tuto chvíli, ale je to problém jen jazykový.
(Písek, 090112-2.)