Text se zabývá filosofickou analýzou konceptu událostného dění a definuje základní principy reality jako multiplicity jednotlivých událostí spíše než souvislého procesu. Autor zdůrazňuje, že každá pravá událost má svůj počátek a konec a musí být schopna aktivně reagovat na své okolí při zachování vlastních hranic. Významným tématem je ontologický status události, v níž převládá její minulost (bylost) a budoucnost (budost) nad aktuální přítomností. Práce zkoumá mechanismy integrace jednoty události v čase a vztah mezi jejím subjektivním charakterem a objektivními rysy. Důležitou součástí úvahy je rozlišení mezi předmětností a nepředmětností, přičemž je kladen důraz na existenci ryzí nepředmětnosti jako konstitutivního prvku skutečnosti. Všechny tyto aspekty jsou nahlíženy skrze prizma temporality a problému času, který je pro pochopení povahy událostného jsoucna klíčový. Analýza tak nabízí hlubší vhled do ontologie změny a subjektivity v kontextu moderního myšlení o světě jako dění.
Dění událostné
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 1. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Dění událostné
Základní skutečnosti, které je třeba vzít na vědomí a počítat s nimi: 1) všechno se mění, všechno je změna, dění; 2) svět (skutečnost) není jeden veliký proces, jedna velká kontinuální změna, nýbrž je to mnohost (obrovské množství) jednotlivých událostí, z nichž každá má počátek a konec, a to i když se nám to jeví tak, že tomu počátku mnohé jiné události předcházejí a po tom konci jiné události následují; 3) pro každou (pravou) událost je nutné, aby byla s to reagovat na své okolí (což předpokládá její aktivitu), ale zároveň aby byla s to vliv (aktivitu) přicházející z jejího okolí v jistých mezích „kontrolovat“, tj. udržovat vůči svému okolí něco jako „hranice“ (propustné či prostupné jen pod kontrolou); 4) pokud „jsoucností“ rozumíme aktuální jsoucnost, musíme připustit, že každé (pravé) jsoucno, tj. každá (pravá) událost obvykle v daleko větším rozsahu „není“ než „jest“, tj. že v ní má převahu její „bylost“ a její „budost“; 5) tím se otvírá rozsáhlá problematika, spojená s pojetím „události“: jak vlastně dokáže událost integrovat v každém aktuálním okamžiku (a s ním) svou jednotu ? a jak jsou vlastně bylost a budost nějak „přítomny“ v každém takovém okamžiku jakožto „ne-aktuální“?; 6) zvláštním problémem je ovšem také skutečnost tzv. aktuálnosti, spočívající ve vyzvednutí ne-jsoucích fází události do aktuální jsoucnosti; 7) jiným velkým problémem je povaha aktivního „subjektu“ ve vztahu k příslušné události: jak si vlastně taková událost ustavuje „svůj“ subjekt, resp. jak se sama stává subjektem?; 8) s tím je úzce spjata otázka po vztahu předmětnosti a nepředmětnosti, resp. vnitřní a vnější stránky subjektu (a také události jako celku); 9) posléze je třeba prozkoumat vztah mezi jsoucností (a nejsoucností) na jedné straně a předmětností (i nepředmětností) na straně druhé, zejména pak, proč není možná „ryzí předmětnost“, zatímco musíme předpokládat jako „skutečnou“ ryzí „nepředmětnost“; 10) všechny tyto body jsou nerozlučně spjaty s problémem času, časovosti a „časování“ („časení“).
(Písek, 090117-1.)