Tento text se věnuje reinterpretaci filosofického pojmu „actus purus“ (ryzí výkon), který Tomáš Akvinský spojoval s Bohem. Autor kriticky přehodnocuje tradiční pojetí participace stvořených jsoucen na tomto aktu a navrhuje nové chápání, které lépe vystihuje vztah mezi Stvořitelem a stvořením. Klíčovým bodem je interpretace „actus purus“ jako specifického aktu, jehož podstatou není zpředmětnění ani zvěcnění. Tímto způsobem je zajištěna ontologická distance, která však není pouhou odloučeností, ale stává se místem Božího „příchodu“ (adventus) ke světu. Každá autentická událost či subjekt je v tomto smyslu chápán jako vznikající z ničeho (z budoucnosti) prostřednictvím primárního podílnictví na tomto ryzím aktu. Až v druhém kroku na sebe jsoucno bere věcnou podobu a kontexty tohoto světa. Celá úvaha tak transformuje statické pojetí bytí v dynamický proces uskutečňování, kde se nepředmětný počátek setkává se svou předmětnou realizací v čase.
Actus purus
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 1. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Actus purus
Tomáš Akvinský charakterizoval „Boha“ jako „ryzí výkon“ (také čirý nebo ryzí čin, akt, výkon). Tohoto pojmu můžeme dost dobře využít po jisté jeho reinterpretaci: Tomáš měl za to, že tzv. konečná (tj. stvořená) jsoucna se podílejí (participují) na tomto „ryzím aktu“. Právě tento moment musím opravit: co to vlastně znamená „podílet se“ na něčem? A na čem se „pravé jsoucno“ může vůbec „podílet“, když „ryzí nepředmětnost“ je „nejsoucí“? Zdá se, že řešení by bylo asi následující: „actus purus“ je akt (čin, akce) zcela zvláštního druhu, totiž že jeho výsledkem není zpředmětnění, zvěcnění, „realizace“. Tím by byla zajištěna distance – theologicky řečeno – Stvořitele od stvoření; tato distance ovšem vlastně není žádnou distancí, ale je to locus sklonění Boha ke stvoření, je to „příchod“ (adventus). A tato druhá stránka oné distance, totiž její překlenutí, by spočívala v tom, že každá (pravá) událost (a tím spíš každý subjekt) by začínal jakýmsi podílnictvím na onom super-primárním „actus purus“, totiž jakoby vznikem z ničeho (příchodem z budoucnosti), a teprve druhotně by na sebe bral kontexty a „prvky“ tohoto světa, tj. tohoto styl uskutečňování, které na sebe bere také předmětnou podobu, předmětnou, věcnou tvář.
(Písek, 090126-2.)