Text se zabývá kritickým rozborem pojmu "causa sui" a samotného principu kauzality. Autor argumentuje, že tento problém nebyl dosud náležitě promyšlen, a nabízí dvě hlavní interpretace kauzálního vztahu. První pojetí chápe následek jako prvek již obsažený v příčině, kdy dochází pouze k vyjevení toho, co bylo dříve skryté. V tomto smyslu je bytí vnímáno jako neměnná substance a jakákoli změna je považována za pouhé subjektivní zdání. Druhá perspektiva nahlíží kauzalitu jako reálnou událost, kde je následek kvalitativně odlišný od příčiny. Toto pojetí však naráží na vnitřní rozpory ohledně toho, jak může příčina vyvolat něco jiného, aniž by onu odlišnost sama obsahovala. Pokud je subjekt zároveň "causa sui" i příčinou něčeho jiného, dochází k vnitřnímu rozpolcení a postupné reduplikaci následků. Úvaha tak odkrývá ontologické limity tradičního chápání sebe-zapříčinění, které může vést až k destabilizaci původní identity ve prospěch vznikajícího jiného.
Causa sui
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 3. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Causa sui
Vlastní problém (a proto také spor) nebyl řádně promyšlen, protože nebyl promyšlen ani sám tzv. kauzální princip. Vztah příčiny – následek může být chápán tak, že následek je již de facto obsažen v příčině, jen zůstal nezjevný; dojde-li proto k tomu, že tento již v příčině obsažený následek se stane zjevným (tj. to, co bylo uvnitř „zavinuto“, se „rozvine“ do zjevnosti), máme dojem, že došlo k něčemu novému. Ve skutečnosti však k ničemu novému nedošlo. Příčinnost v tomto pochopení ergo znamená, že to jediné, co se děje, je pouhé vyjevování toho, co zatím zůstávalo nezjevným; jde proto jen o subjektivní záležitost, zatímco „objektivně“ se nestává (neděje) nic. V tomto prvním smyslu význam výrazu „causa sui“ je v tom, že bytí (esse) je chápáno jako neměnné, tedy jako „substance“, tj. to, co „stojí“ pode všemi změnami (navíc jen subjektivními, zdánlivými) jako neproměnný substrát. A pak tu je druhá možnost: příčinný vztah je dějem, událostí, tedy určitým typem změny (pochopitelně „zákonité“), kdy k něčemu skutečně dojde, neboť následek je něco jiného než příčina. Samo toto pojetí je ovšem zatíženo vnitřní rozporností: jak je vůbec možné, že něco může být „příčinou“ něčeho jiného, odlišného, aniž by samo v sobě tu odlišnost už obsahovalo? A pokud ano, má to přímo destruktivní důsledky pro chápání oné „causa sui“: jak může něco být zároveň svou vlastní příčinou – a navíc příčinou něčeho jiného? Není to pak nepřehlédnutelný doklad toho, že je to něco vnitřně rozporného, ba dokonce rozpolceného? Např. můžeme uvažovat: je-li něco zároveň příčinou sebe sama a příčinou něčeho jiného, musí nutně jakožto příčina sebe sama v sobě obsahovat i onu příčinu něčeho jiného, takže pokud ono „jiné“ už je jednou zapříčiněno a už nastalo, bude nutně nastávat vždy „znovu“, bude se reduplikovat – ať už „navenek“, tj. zjevně, nebo jen „uvnitř“, takže ono „jiné“ bude postupně nabývat vrchu nad svou „první příčinou“ (která je zároveň causa sui), bude se v ní zmnožovat tak dlouho, až převládne ono „jiné.
(Písek, 090304-1.)