Text se zabývá problematikou „mínitelnosti“ nepředmětnosti, tedy otázkou, zda lze záměrně směřovat k něčemu, co postrádá předmětnou stránku. Autor vychází z kritické reflexe pojetí Karla Jasperse, který rozlišuje mezi věděním (Wissen), jež je ze své podstaty zpředmětňující, a niterným uvědoměním si (Innewerden). Jaspers se domnívá, že přesné mínění je možné pouze ve sféře předmětů, zatímco nepředmětnost zůstává pro rozum nepřístupná. Předložená úvaha však toto tradiční omezení zpochybňuje. Navrhuje překonat bariéru mezi předmětným a nepředmětným nikoli rezignací na přesnost, nýbrž hlubší reflexí procesu zpředmětňování a historických návyků našeho myšlení. Podle autora musí být „ryzí nepředmětnost“ uznána za mínitelnou skutečnost, neboť představuje nezbytný základ a zdroj veškerého jsoucna. Každá aktuální skutečnost je chápána jako synkreze, tedy srůst nepředmětných a předmětných aspektů. Cílem je tedy rehabilitovat nepředmětnost jako legitimní cíl myšlenkového směřování, který není pouhým „ničím“, ale konstitutivním prvkem reality.
Nepředmět – mínitelnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 5. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Nepředmět – mínitelnost
Základní otázka, zda je možno „mínit“ (tj. intencionálně směřovat na) něco, co nemá předmětnou stránku, může být jak řešena, tak vůbec smysluplně postavena za předpokladu náležité přípravy v rámci vhodného pojetí povahy mínění a myšlení samého. Jestliže třeba Jaspers má za to, že rozdíl mezi pravým a nepravým (falešným) „transcendováním“ nemůže být „předmětem“ vědění, „des Wissens“ (sám se ovšem hned od termínu „předmět“ distancuje a neužije ho, ale jen proto, aby se bránil „zpředmětňování“, ale to teď nechme stranou), nýbrž „des Innewerdens“ (na to ovšem nemáme český výraz, jen „uvědomiti si“), je to jen dokladem toho, že považoval zpředmětňování za samozřejmou a nikdy nepotlačitelnou, dokonce snad bytostnou složku každého „vědění“ (nejspíš v Kantově smyslu, neboť „nepředmět“ je vlastně „věcí o sobě“, a tedy nejen našim smyslům, ale dokonce i našemu „rozumění“ – Verstand – něčím zcela nepřístupným). Odhlédneme-li od eventuelních problémů terminologických (např. čemu budeme říkat „Wissen“ a čemu naopak „Innewerden“ atd.), zdá se, že Jaspers je přesvědčen o tom, že to, co je za „formální“ hranicí mezi pravým a nepravým „transcendováním“, resp. co je za hranicí mezi předmětností a nepředmětností, tedy co je „nepředmětné“ (a co se proto nutně jeví jako „nic“), nemůže být doopravdy míněno, a zejména přesně míněno. Zdá se, že přesnost je podle něho možná jen ve světě předmětností. Právě v tomto bodě je třeba Jasperse nejen vidět kriticky, ale pokoušet se jít dál a překonat onu tradiční bariéru nikoli tím, že se uchýlíme k nepřesnostem a přibližnostem nějakého „Innewerden“, ale mnohem důkladnější a kritičtější reflexí toho, jak vlastně dospíváme k „předmětnostem“, resp. jak se historicky vyvinul ten zvyk považovat za skutečné jen to, co zpředmětnit lze, nebo aspoň jen to, co má předmětnou stránku. „Ryzí nepředmětnost“ se po mém soudu musí stát „mínitelnou“ skutečností, a to tím spíš proto, že je předpokladem a zdrojem všeho „jsoucího“ ve smyslu synkreze, srůstu nepředmětnosti a předmětnosti v každé „aktuálnosti“.
(Písek, 090526–1.)