Tato kritická reflexe se zabývá pojetím víry v díle teologa Milana Balabána, přičemž akcentuje jeho silnou závislost na jazykových formulacích a estetice slova. Autor textu namítá, že se Balabán nechává unést hrou s jazykem, což jej paradoxně vede k ustrnutí v kategoriích řecké metafyziky, ačkoliv deklaruje věrnost hebrejskému dynamickému chápání víry jako procesu procházení. Hlavním bodem kritiky je Balabánovo užívání pojmů jako „základ“ či „hypostasis“, které do teologického uvažování vnášejí prvek objektivace a zpředmětnění. Tím, že víru definuje skrze „svírání konstant“, se Balabán podle autora dopouští nefilosofické naivity a podléhá statickému myšlení zatíženému německým substantivním stylem. Text zdůrazňuje nutnost uvědomovat si moc jazyka, který nás svírá, a aktivně se bránit tendencím k ontologické fixaci neviditelných skutečností. Cílem této kritiky je poukázat na rozpor mezi lingvistickou hravostí a hloubkou filosofické reflexe, která by měla předcházet terminologickému zpředmětnění duchovních obsahů.