Tento text se zabývá problematikou emergence a koncepce stvoření z ničeho (creatio ex nihilo) v kontextu křesťanské teologie a řeckého kauzalismu. Autor kritizuje historický přístup, který se soustředil pouze na vztah mezi Stvořitelem a stvořením, aniž by hlouběji zkoumal samotnou podstatu procesu tvoření z ničeho v racionálním kontextu. Rozebírá úskalí extrémních pozic, jako je creatio perpetua nebo subjektivizace stvoření, které zpochybňují realitu stvořeného světa. Dokument dále reflektuje problematiku metafyzického zpředmětňování Boha v rámci onto-teologie, jež sice odděluje Stvořitele od stvoření, ale zároveň se opírá o problematickou analogii entis. Jako východisko autor navrhuje koncept „ryzí nepředmětnosti“. Tato idea umožňuje překonat jak nebezpečí subjektivismu, tak reduktivní objektivizaci, čímž otevírá prostor pro pochopení skutečnosti v její čisté a nezpředmětněné formě. Text tak nabízí hlubší filosofický pohled na hranice mezi ontologií a teologií.
Emergence a vznik „ex nihilo“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 9. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Emergence a vznik „ex nihilo“
Dávný spor, který křesťanští theologové vedli s původně řeckým „kauzalismem“, se kupodivu soustřeďoval jen na vztah mezi stvořitelem a stvořením: stvořitel stvořil všechno vůbec, tj. nebylo nic, co by jen nějak upravoval a proměňoval – bylo to formulováno jako creatio ex nihilo. Přitom vlastně nebyly položeny ty nejdůležitější, přímo fundamentální otázky, totiž jak takové „tvoření z ničeho“ vypadá, co o něm lze zdůvodněně resp. v rozumném kontextu říci. Poměrně snadno se stává, že se myslitel vychýlí příliš daleko do extrému, i když nahlédne některé vady nebo nedomyšlenosti určitého pojetí. Tak tomu bylo v případě těch, kdo drželi tezi o „creatio perpetua“ (nebo dokonce kteří se uchýlili k naprosté subjektivizaci stvoření tím, že nechali stvořitele, aby lidem ukládal do mysli určité představy, takže byl da facto podvrácena myšlenka, že stvořený svět je skutečný svět). Mnohem problematičtější bylo naproti tomu metafyzické (event. onto-theologické) „zpředmětnění“ Boha, které sice na jedné straně vytvořilo přinejmenším z jedné strany nepřekročitelnou propast mezi stvořitelem a stvořením, zatímco na druhé straně trvalo na „analogii entis“. Právě koncept „ryzí nepředmětnosti“ nás osvobozuje jak od každé subjektivizace, tak od objektifikací či zpředmětňování tam, kde jde o skutečnou, eventuelně ryzí (čirou) nepředmětnost.
(Písek, 090915-3.)