Tento text reflektuje filosofické postoje Hérakleitova žáka Kratyla, který se proslavil tím, že přestal mluvit a pouze ukazoval prstem. Autor kriticky zkoumá Kratylův předpoklad, že pouhé ukázání na předmět zaručuje sdílený význam a objektivní nahlédnutí skutečnosti. Tato víra se opírá o mylnou antickou představu, že "nazírání" (theorein) umožňuje uniknout proměnlivosti času. Text rozebírá Kratylovu radikální interpretaci Hérakleitova učení o plynoucí řece a ukazuje na vnitřní rozpor v důrazu na okamžitou přítomnost (hic et nunc). Hlavní argument spočívá v tvrzení, že čistá aktuálnost je ve skutečnosti nevnímatelná. Vnímání totiž není okamžitým "fotografickým" zachycením stavu, nýbrž procesem závislým na předchozí zkušenosti a paměti. Bez srovnání s již známým není poznání možné. Okamžitý "jev" jako takový je tedy paradoxně nepostižitelný, neboť naše smysly operují v časové kontinuitě, nikoli v izolovaných bodech přítomnosti.
Nevnímatelné / Vnímání a „nevnímatelné“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 9. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Nevnímatelné / Vnímání a „nevnímatelné“
O dost podivném Hérakleitově žákovi, Kratylovi, se dochovala zpráva, že posléze přestal vůbec mluvit, ale že jen ukazoval prstem. Velmi se tím prohřešil proti učení svého učitele, ale zejména vůbec nepochopil, nač vlastně tím ukazováním spoléhal: měl zřejmě za to, že když na něco ukáže, zaručí tím, že druhý člověk bude pak mít na mysl (mínit) „totéž“ co on. V pozadí je falešný předpoklad (o nějž se ovšem opírali starořečtí filosofové všeobecně), že něco „vidět“ (ve smyslu „nazírání“, THEOREIN) znamená vymanit se z proměnlivosti a času. (Proto také ta kritika vlastního učitele, totiž že do „téže“ řeky nelze vstoupit ani jednou – právě proto, že řeka je v pohybu, že „teče“.) Nedomyšlenost a mylnost Kratylova důrazu na „ukazování“ spočívala tedy v tom, že se spoléhal na jakousi „pevnost“ toho, co tu je právě nyní před námi, hic et nunc, tedy na okamžitou prezentní aktuálnost, kterou lze „nahlédnout“, „nazřít“. Ve skutečnosti nikdy nejsou naše smysly schopny vnímat jakýkoli prezentní stav čehokoli (tj. mít jakousi dokonale prezentní „fotografickou“ paměť, máme-li vůbec něco takového jako „paměť“ připustit): máme-li něco opravdu „poznat“, museli jsme to už někdy někde vidět, museli jsem se s tím setkat, nebo aspoň s něčím velmi podobným – a pak ovšem to vnímáme jako to, co už známe, a právě tím se můžeme dopustit omylu. Samo „vnímání“ je totiž možné jen na základě něčeho již dříve vnímaného – okamžitá aktuálnost je nevnímatelná (není to „jev“).
(Písek, 090920-2.)