Tato studie se věnuje hlubšímu zkoumání vztahu mezi etikou a Aristotelovou „první filosofií“, kam autor původně řadil pouze matematiku, fysiku a theologii. Hlavním problémem je, že zatímco matematika a theologie se zaměřují na neměnné objekty, etika se z podstaty věci zabývá lidským jednáním, které je v neustálém pohybu. Přestože Aristotelés sám klasifikoval etiku jako praktickou disciplínu, tento text se snaží identifikovat prvky etiky, které by bylo možné nahlížet v souvislosti s „fysikou“. Tento přístup jde záměrně proti historické tradici, která od starověku oddělovala neměnné etické normy od proměnlivé společenské praxe, již přenechávala pouhému empirickému popisu či etologii. Text kriticky hodnotí možnost překonání tohoto dualismu a hledá způsoby, jak integrovat dynamiku lidského jednání do teoretického rámce ontologie pohybu. Cílem je zhodnotit, zda může být etika vnímána nejen jako praktický návod k životu, ale i jako integrální součást zkoumání zákonitostí jsoucna a jeho transformací, čímž se otevírá nová perspektiva na aristotelské dělení věd.