Předložený text se zabývá lidskou zkušeností se stavy vzestupu a úpadku, které interpretuje skrze koncepty entropie a negentropie. Od počátků dějin lidé čelí tendencím k oslabení a únavě, přičemž hledají způsoby, jak těmto vlivům čelit. Autor rozlišuje mezi pasivním únikem k vnitřnímu uspokojení, jako je užívání drog, a aktivním překonáváním úpadku skrze vnější činnost, například workoholismus nebo historicky budování monumentálních staveb. Tyto aktivity jsou nahlíženy jako negentropické podniky, které jednotlivci umožňují zapojit se do něčeho, co přesahuje jeho časově omezenou existenci. Touha po zlepšení a směřování k něčemu vyššímu není jen omylem mysli, ale hlubokou lidskou potřebou ujasnit si vztah k procesům řádu a chaosu v sobě i ve světě. Vědomí přesahu individuálního života k celku je klíčové pro lidskou orientaci v realitě, neboť umožňuje člověku definovat svůj postoj k nezvratným entropickým dějům a aktivně se podílet na trvalejších hodnotách, které jej přežijí.
Entropie a obrana proti ní
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 11. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Entropie a obrana proti ní
Lidé od nejstarších počátků zažívali chvíle (fáze) vzmachu, vzepětí a vzestupu, ale také chvíle oslabení, únavy a úpadku. Brzo se naučili lépe či hůře rozeznávat mezi svými vnitřními stavy pouhé své nálady od vnímání a zakoušení stavů a tendencí vnějších, ale ne vždy dokázali najít způsoby, jak se proti úpadkovým tendencím bránit a naopak jak překonávat úpadek úsilím a vzestupem. Vyvinula se i jistá zvláštní slabost, spočívající v tom, že se lidé spokojovali a dočasným vylepšováním svých vnitřních stavů, vykoupeným zapomínáním na „skutečnost“ vnější situace. Mnohem „pozitivnější“ resp. účinnější byla jiná „slabost“, která spočívala v “překonávání“ vnitřního oslabení usilovnou aktivitou navenek. Dnes tyto tendence nabývají zvláště výrazných rysů tím, jak se na jedné straně šíří užívání drog, zatímco na druhé straně „workoholismus“ slouží k zapomínání na nejrůznější formy úpadku vnitřního. Podobné tendence lze však najít i v jiných dobách a v nejrůznějších společnostech, byť nabývaly odlišných forem. Budování chrámů a jiných velkých staveb nelze vidět pouze jako výkony zbožnosti, ale také jako důsledek základní potřeby lidí zapojovat svůj život do nějakých negentropických podniků a tak jakoby překonávat všechny entropické procesy, jimž žádný jedinec nemůže vposledu uniknout. Zdá se proto, že je spolu s prohlubováním vědomí sebe a svého postavení ve světě vlastní lidem už odedávna snaha se nějak vztáhnout k něčemu, co přesahuje individuální život, tedy co mu přinejmenším časově (ale i kvalitou) předchází, ale co také po něm bude následovat a na čem jedinec může (ale v něčem i nemusí) mít svou účast a svůj podíl. Vykládat to jen jako jakousi slepou uličku nebo jako zbloudění mysli či ducha, se zdá být nejen předčasné a předsudečné, ale zejména jakousi překážkou, kterou si vědomí staví samo před sebe z nějakého jiného, hlubšího zbloudění. Jakmile si člověk nějakým způsobem uvědomí (ať už na výzvu a za pomoci druhých, anebo dokonce i navzdory jejich pochybnostem i odporu a proti nim), že existuje něco takového jako zlepšení, postup k něčemu lepšímu, je nutně veden k tomu, aby tu myšlenku rozšířil za meze svého individuálního života. Člověk zkrátka chce mít (a musí nějak mít) vyjasněn svůj nikoli nahodilý a pouze situační, ale celkový, celoživotní vztah k nejrůznějším entropickým a negentropickým dějům a procesům jak v sobě a kolem sebe, tak vůbec a celkově.
(Písek, 091115-1.)