Tento text se kriticky zamýšlí nad interpretací měření reliktního záření a zjištěnou „plochostí“ vesmíru v kontextu moderní kosmologie. Autor nastoluje zásadní otázku, zda by se koncept křivosti měl vztahovat výhradně na prostorové dimenze, nebo zda je nutné uvažovat i o křivosti dimenze časové v rámci jednotného prostoročasu. Hlavní argument směřuje proti běžnému předpokladu konstantního plynutí času v raném vesmíru. Standardní vědecké modely totiž operují se zlomky sekund těsně po velkém třesku, jako by jejich délka odpovídala dnešním časovým standardům, ačkoli tehdejší extrémní podmínky se v mnohém podobaly prostředí horizontu událostí černých děr, kde dochází k výrazné dilataci času. Autor proto navrhuje alternativní hypotézu, podle níž byl čas v počátcích kosmu velmi „pomalý“ a teprve postupně se zrychloval. Text tak vybízí k hlubší diskuzi o tom, zda není předpoklad „plochého“ a neměnného času v kosmologických rovnicích metodologickým pochybením, které ignoruje dynamickou povahu časové metriky v extrémních gravitačních polích rodícího se vesmíru.