Tento text podrobně zkoumá složitý vztah mezi kvantovou neurčitostí a fyzikální setrvačností z hlubšího filosofického hlediska. Autor vychází z Heisenbergova revolučního principu neurčitosti a naznačuje, že i po desítkách let od jeho formulace jsme dosud zdaleka nedospěli k plnému docenění jeho širších důsledků pro naše celkové chápání reality. Hlavní teze úvahy spočívá v odvážném tvrzení, že to, co v běžné makroskopické zkušenosti vnímáme jako neměnné fyzikální zákony nebo setrvačnost, není fundamentální vlastností samotného bytí, nýbrž jevovým výsledkem masového převládnutí určitého typu chování v rámci rozsáhlých systémů. V tomto hromadném jevu se jednotlivé odchylky a unikátní výjimky, ač jsou v mikrosvětě stále přítomny a teoreticky možné, statisticky vytrácejí a stávají se neviditelnými. Pojem zákonitosti je zde interpretován jako projev makroskopické pravidelnosti, která vzniká pouze z úhrnu nesčetných neurčitých mikrojevů. Práce tak naléhavě vyzývá k zásadnímu přehodnocení tradičního pojetí kauzality, které je často předčasně považováno za absolutní.
„Setrvačnost“ a „neurčitost“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 11. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
„Setrvačnost“ a „neurčitost“
Pro teoretickou fyziku znamenala myšlenka „neurčitosti“ v kvantových poměrech (Heisenberg) nepochybný převrat. Zdá se však, že jsme zatím ještě zdaleka nedospěli s jejím „domýšlením“ až do vzdálenějších důsledků (zejména filosofických). Tzv. setrvačnosti (nebo dokonce „zákonitosti“) jsou jen důsledkem „masovosti“, tj. masového převládnutí určitého typu „chování“, v němž se případné výjimky (ač dobře možné a dokonce vždycky znovu se vyskytující, byť jen sporadicky) jakoby ztrácejí. Určité typy „chování“ někdy převáží natolik, že úhrn (hromadný jev) se zdá zachovávat naprostou pravidelnost – a pak (vždy trochu předčasně) mluvíme o tzv. „zákonitostech“.
(Písek, 091127-3.)