Tento text podrobně zkoumá složitý vztah mezi kvantovou neurčitostí a fyzikální setrvačností z hlubšího filosofického hlediska. Autor vychází z Heisenbergova revolučního principu neurčitosti a naznačuje, že i po desítkách let od jeho formulace jsme dosud zdaleka nedospěli k plnému docenění jeho širších důsledků pro naše celkové chápání reality. Hlavní teze úvahy spočívá v odvážném tvrzení, že to, co v běžné makroskopické zkušenosti vnímáme jako neměnné fyzikální zákony nebo setrvačnost, není fundamentální vlastností samotného bytí, nýbrž jevovým výsledkem masového převládnutí určitého typu chování v rámci rozsáhlých systémů. V tomto hromadném jevu se jednotlivé odchylky a unikátní výjimky, ač jsou v mikrosvětě stále přítomny a teoreticky možné, statisticky vytrácejí a stávají se neviditelnými. Pojem zákonitosti je zde interpretován jako projev makroskopické pravidelnosti, která vzniká pouze z úhrnu nesčetných neurčitých mikrojevů. Práce tak naléhavě vyzývá k zásadnímu přehodnocení tradičního pojetí kauzality, které je často předčasně považováno za absolutní.