Text se zabývá hlubokou analýzou rozdílu mezi vědomím sebe a mytologií o sobě. Autor definuje vědomí sebe jako dynamickou a dosud nedokončenou strukturu, která se formuje skrze jazykovou komunikaci. Jakmile si jedinec osvojí mytické prostředky a následně i logické pojmy, začíná o sobě vytvářet mytické obrazy, které autor označuje jako logizované mytologie. Tyto mytologie mohou vznikat spontánně jako součást historického vývoje vědomí, nebo být vytvářeny cílevědomě k ovlivnění společenského vnímání. V protikladu k tomu stojí snaha kritických myslitelů o „objektivní“ sebepojetí. Autor však argumentuje, že taková objektivizace je z principu nemožná a nelegitimní. Subjekt totiž není věcí, ale „non-objektem“, který nelze plně zpředmětnit. Pokusy o objektivní uchopení sebe sama, například skrze falešnou pokoru, vedou pouze k jiným formám mytizace. Celkově text zdůrazňuje historickou a subjektivní povahu lidského vědomí v opozici k tradičnímu zpředmětňujícímu myšlení.
Vědomí sebe a mytologie o sobě
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 12. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Vědomí sebe a mytologie o sobě
Mezi obojím je závažný rozdíl: vědomí sebe je (resp. může být) cosi ještě velmi nedotvářeného, stále ještě se dotvářejícího (nebo schopného se dotvářet) – a tam, kde se díky pomalu se rozvíjející struktuře jazykové komunikace dostává tomuto „vědomí sebe“ mytických prostředků, začíná si každý jednotlivec (člověk) o sobě vytvářet jakési mýty, mytické obrazy. A na vyšších úrovních, kdy už je objeveny (či vynalezena) pojmovost, jsou tyto mytické obrazy již poněkud (více nebo méně) logizovány. Odtud je možné, aby lidé měli o sobě jakési „mytologické“ ponětí, vědomí, aby sami sebe byli schopni nějak mytologizovaně myslit a ve své mysli se mytologicky ustavovat a představovat. Chápeme tedy tento vývoj „vědomí sebe“ stejně historicky jako jiné způsoby vědomí. Mluví-li se někdy o tom, že si někteří lidé vědomě, cílevědomě o sobě vytvářejí jakési mýty, jimiž chtějí ovlivňovat to, jak je berou a chápou druzí lidé, má to vždycky charakter logizovaných mýtů, tj. mytologií. Proti tomu kritičtější lidé, zejména někteří hlubší nebo spíš pečlivější myslitelé, kteří zásadně mýtům a mytizacím nedůvěřují a pokoušejí se jich vyvarovat, vůbec je nějak omezit a nejlépe likvidovat, znemožnit, mají pod vlivem dlouhé tradice zpředmětňujícího myšlení tendenci si dokonce i sami sebe představovat, myslet a myšlenkově uchopovat takříkajíc „objektivně“. To je nejen nesnadné již proto, že sám vůči sobě může člověk jen nesnadno zůstat objektivní (a proto to někteří třeba z křesťanské „pokory“ přehánějí tak, že si sami sebe jakoby nic neváží, ale to se dostávají zase do jiných mytizací a mytologizací), ale především proto, že člověk sám jakožto subjekt nemůže být (přinejmenším legitimně a právem) objektivován, neboť i on – jak vůbec každý subjekt – není pouhým objektem, nýbrž naopak non-objektem.
(Písek, 091221-2.)