Esej se zamýšlí nad povahou lidských práv a jejich uskutečňováním, přičemž vychází z citátu Ferdinanda Peroutky, který uvádí Vilém Prečan: „zdá se, že jenom to právo je skutečné, o které se někdo uchází“. Autor podrobuje kritice pojetí „skutečnosti“ v právu a zkoumá, zda je právo definováno pouze svou faktickou realizací. Pokud bychom skutečnost chápali pouze jako to, co již bylo vykonáno, redukovali bychom právo na pouhé právo pozitivní. S odkazem na myšlenky Emanuela Rádla však text nabízí širší perspektivu, v níž to, co „má být“, je skutečnější než to, co „pouze jest“. Lidská práva a právo jako takové nejsou v tomto pojetí chápána jako hotové danosti, zákony či normy, ale jako naléhavé závazky, které vyžadují aktivní uplatňování a naplňování bez ohledu na okolnosti. Skutečnost práva je tedy spjata s procesem jeho uskutečňování a s mravní naléhavostí, která k takovému jednání vybízí. Text zdůrazňuje dynamický a etický rozměr práv jako sféry lidské aktivity.
Práva lidská a aktivita
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 12. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Práva lidská a aktivita
Vilém Prečan citoval v roce 1978 v úvodu ke Knize Charty (která vyšla v kolínském nakladatelství Index) „moudrá slova Ferdinanda Peroutky“: „zdá se, že jenom to právo je skutečné, o které se někdo uchází“ (in: V kradeném čase, Praha-Brno 1994, s. 177). Nevím, odkud to Prečan citoval (docela rád bych to našel), ale je to pozoruhodná a důležitá formulace, nad kterou stojí za to hlouběji zauvažovat. Správnost, „moudrost“ a dokonce pravdivost této myšlenky záleží v tom, jak chápeme „skutečnost“ a to, co je „skutečné“. Omezíme-li „skutečné“ jen na to, co bylo a je uskutečněno (např. tím, že se o zmíněné právo někdo uchází), pak to degraduje pojetí práva na právo pozitivní (za předpokladu, že rozšíříme chápání pozitivnosti práva ze sféry toho, co je (bylo) „ustanoveno“ platnými – pozitivními – zákony). V tomto smyslu bych tedy Peroutkovu myšlenku nepovažoval za dostatečně „moudrou“, ani za správnou, a už vůbec ne za „pravdivou“. „Skutečnost“ však můžeme chápat i šíře: skutečné je nejen to, co byl skutečným učiněno nějakým skutkem, ale také to, co uskutečněno být může (a dokonce má a někdy i musí), i když to žádným skutkem ještě uskutečněno nebylo. Rádl přece prohlásil, že to, co „má být“, je skutečnější než to, co „jenom jest“. (Musíme si ovšem i nad touto formulací položit otázku, zda i v ní stále ještě příliš nevládne, nepřevládá Platón, v jehož pojetí je to, co je uskutečněno, jen nápodobou a „odvarem“ ze skutečnosti „pravé“; zde je nepochybně zapotřebí vše upřesnit. Skutečnosti by pak bylo nejen to, co už uskutečněno bylo, ani jen rozšířeno o to, co právě uskutečňováno jest, nýbrž i to co uskutečněno být má, ba musí (ne tedy ve smyslu nutnosti, nýbrž ve smyslu naléhavosti závazku). Jinak řečeno: skutečné je to, co k uskutečnění skutkem buď vede, nebo co už uskutečňováno bylo a jest. A v tom smyslu „lidská práva“ – a „právo“ vůbec, tj. pravé právo, nikoli pouze údajné a vynucované právo – nemají původně a principiálně povahu žádné danosti, žádných „pozitivních norem“ nebo „zákonů“, nýbrž jsou tím, co má být uplatňováno a uskutečňováno „děj se co děj“.
(Písek, 091222-2.)