Tento text se zamýšlí nad hlubším významem učenosti a nad vztahem mezi lidskou pamětí a vnějšími zdroji informací. Autor vychází z etymologie českého slova „učenec“ a kriticky se věnuje představě, že vzdělanost spočívá pouze v hromadění faktů a pouhém „mnohovědění“. Odkazuje na Komenského Labyrint světa a ráj srdce, v němž jsou zesměšňováni lidé, kteří své znalosti nosí vnějškově v krabicích. Autor však polemizuje s myšlenkou, že je zásadní rozdíl mezi informacemi uloženými v hlavě a těmi na lístcích v kartotéce. Klíčovým problémem není samotné médium uchování dat, ale přítomnost systému a řádu. Kartotéky a psané záznamy jsou plodem vynálezu písma a slouží jako legitimní rozšíření paměti, které uvolňuje lidskou mysl pro tvůrčí promýšlení nových věcí. Skutečná učenost tedy nespočívá v kvantitě zapamatovaných údajů, ale v mentální schopnosti uspořádat vědění do smysluplného celku. Bez vnitřního řádu v mysli zůstává veškerá paměť, ať už vnitřní či vnější, naprosto nevyužitelnou.