Tato úvaha se zabývá jednou ze základních filosofických otázek: co to znamená „být“? Autor nejprve kriticky zkoumá protichůdná řešení předsókratovských myslitelů Hérakleita a Parmenida. Zatímco Hérakleitos spatřuje skutečnost v neustálé proměně, Parmenidés ji definuje skrze neměnné a věčné jedno. Text obě tato krajní pojetí odmítá jako zjednodušující a předkládá alternativní vizi jsoucna jako sjednocované mnohosti událostí. Tyto události, chápané jako nedělitelné „kousky dění“, mají svůj počátek i konec. Zvláštní pozornost je věnována ontologickému statusu toho, co předchází počátku – tedy tomu, co „ještě není“, ale bez čeho by žádné dění nemohlo nastat. Autor dospívá k závěru, že otázka po podstatě skutečnosti musí překročit rámec pouhého výskytu daností a zaměřit se na dynamický vztah mezi přicházejícím a již jsoucím. Tím se otevírá hlubší pole zkoumání povahy existence v jejím časovém a událostném rozměru.
„Jest“ – co to znamená?
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 1. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
„Jest“ – co to znamená?
Odedávna je jednou ze základních filosofických otázek otázka „co jest?“ A rovněž odedávna filosofové někdy přesněji a jindy vágněji rozpoznávali, že na tuto otázku lze odpovídat jen za předpokladu, že si vyjasníme, co to znamená „být“. O extrémní řešení tohoto problému se pokusili dva největší předsókratovští myslitelé, a to s největší pravděpodobností zcela nezávisle na sobě, a přesto ve zcela opačném, vzájemně se vylučujícím smyslu. Hérakleitos odpovídá: skutečné je jen to, co se proměňuje, co teče. Naproti tomu Parmenidés říká: skutečné je jen to, co se nemění, ba co nemá ani minulost, ano budoucnost, nýbrž „vždy jest“; a to může být – a vskutku jest – jen jedno. Jsou to řešení extrém,ní, krajně zjednodušující – a proto v obou případech mylná. Jsoucí vcelku, v úplnosti, není ani řeka, ani tu se rozhořívající a tu hasnoucí oheň, ale je to sjednocovaná (vždy znovu sjednocovaná) mnohost, a to mnohost jednot, vnitřně sjednocených kousků dění. V jistém smyslu jsou tyto „kousky“ vskutku nedělitelné, tedy „atomy“ (ovšem nikoli Démokritovy), protože když je rozdělíme, zároveň je rozbijeme a tedy zničíme. Ale i když je nerozdělíme a nezničíme, rozpadnou se časem samy, neboť to jsou kousky dění, tedy události, které mají svůj počátek, ale také svůj konec. Není nic, co by nemělo svůj počátek a svůj konec – ovšem s výjimkou toho, co je „před“ počátkem a bez čeho by žádný počátek nemohl začít „být“, tj. nemohl by se začít odehrávat, nemohl by se dít. To, co je „před počátkem“, ovšem ve skutečnosti „ještě není“. Tím se však hlavní problémy teprve dostavují a otvírají: co tedy vlastně znamená „jest“ tváří v tvář k tomu, co (ještě) není a co teprve má nastat, ale bez čeho nic nastat a tedy být nemůže? Jak máme mluvit o tom, co ještě není a teprve přichází, když to je nepochybně skutečnější resp. základněji skutečné než to, co už nastává a nastalo a tedy jest? Co pak bude znamenat, když se budeme tázat po tom, „co jest“? Jde nám o skutečnost v její skutečnosti – anebo pouhý výskyt daností? Eventuelně daností „vedle sebe“ se vyskytujících?
(Písek, 050105–2.)