Tento text se zabývá kritickým rozborem pojmu demokracie, který autor považuje za sémanticky vyprázdněný a ideologicky zneužívaný. Demokracie není chápána jako neměnný princip nebo fundamentální ideologie, ale jako praktické uspořádání veřejných záležitostí. Cílem takového uspořádání by mělo být vytváření prostoru pro lidskou vynalézavost a tvořivost. Autor zdůrazňuje dynamickou rovnováhu mezi rozhodováním většiny a kompetencí odborníků, přičemž hranice mezi těmito sférami se musí vyvíjet v závislosti na pokroku poznání a nových zkušenostech. Na příkladu vědecké komunity ilustruje, že racionální argument má mít přednost před názorem většiny, zároveň však upozorňuje na riziko úzkého zaměření expertů. Klíčovým rysem skutečně demokratického systému je tedy schopnost neustálé sebereflexe, kritického posuzování vlastní praxe a ochota k opravám chyb. Demokracie v tomto pojetí není cílovým stavem, nýbrž neustálým procesem hledání optimálního fungování společnosti, který počítá s lidskou nedokonalostí a vyžaduje permanentní kontrolu.
Demokracie – pojetí
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 6. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Demokracie – pojetí
Slova demokracie a demokratický mají tolik odlišných významů, že vlastně sama o sobě neznamenají téměř nic. Proto také nic moc neznamená, když se někdo hlásí k demokratismu a prohlašuje se za „demokrata“. Skutečná hranice neprobíhá proto mezi demokraty a antidemokraty (kritiky nebo popěrači demokratismu), nýbrž napříč tomuto nepřesnému a přímo neprůhlednému (spíše ideologickému než principiálnímu) rozdělení. Demokratičnost tedy není žádnou principiální, fundamentální pozicí, žádným zásadním stanoviskem a východiskem, nýbrž je praktickým pokusem o takové uspořádání veřejných (obecných) záležitostí, které by co nejméně překáželo myšlenkové i praktické vynalézavosti a tvořivosti a které by je co nejlépe umožňovalo a podporovalo. Konkrétně to znamená, že v opravdu demokratickém uspořádání má k některým záležitostem právo se vyjadřovat a o nich rozhodovat většina, ale k jiným jen ti nejlépe připravení, přičemž rozdíl mezi obojím není stanoven jednou provždy, ale mění se podle toho, jak postupuje poznání a jak jsou získávány nové zkušenosti v nových oborech. Tak kupř. ve vědách už obecně platí, že rozumný argument má větší váhu než názor většiny (dokonce většiny příslušných odborníků). Zároveň však máme mnoho zkušeností s tím, že odborníci velmi často zapomínají na širší souvislosti a že perspektivy jejich přísně rozumového uvažování bývají značně zúženy a omezeny. To je ovšem známo už také mezi vědci, a tak vznikají nové projekty as plány, na nichž se musí podílet celá řada odborníků různého zaměření. Ve vědě to celkem dost slušně funguje, i když se vždy znovu ukazuje, jak i sami vědci jsou pouze lidé s nejrůznějšími lidskými vadami (takže není divu, že lidské vady a nedokonalosti, ba i zlou vůli musíme předpokládat i v celé společnosti). A právě proto demokratičnost nemůže být založena a udržována jen na nějakých sebeideálnějších principech, ale musí se stále sama kontrolovat a opravovat na základě kritického posuzování dosavadního fungování a dosavadní praxe.
(Písek, 050614–3.)