Text zkoumá Aristotelovu myšlenku, že věci jsou udržovány tím, co je jejich dobrem. Autor interpretuje „jednotlivou věc“ jako vnitřně sjednocený celek či událost, která se rozvíjí v čase od svého počátku k cíli. Zásadním tématem je rozlišení mezi cílem (télos) a pouhým koncem; ukončení události totiž nemusí nutně znamenat dosažení jejího smyslu či uskutečnění toho, co mělo být vykonáno. Tento princip je demonstrován na lidském životě, kde pouhé dožití se smrti nepředstavuje automatické naplnění životního úkolu. Každá „pravá událost“ se děje v napětí mezi ideálním smyslem a reálným uskutečněním. Úvaha se následně rozšiřuje z izolované věci na širší souvislosti dění. Události neexistují ve vakuu, nýbrž v neustálé interakci se svým okolím. Smysl bytí každé události je proto nerozlučně spjat s kontextem ostatních dějů, od těch nejbližších až po ty nejširší souvislosti světa.
Dobré – špatné / Špatné – dobré
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 8. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Dobré – špatné / Špatné – dobré
Aristotelés měl za to, že „každou jednotlivou věc udržuje to, co je jejím dobrem“ (7358, Politika II, př. Milan Mráz, Praha 2004, str. 31 – II, 1261b14–15). Zde musíme nejprve interpretovat, co to je (má být) „jednotlivá věc“: je to věc, která je jedním, která je jedna tím, že je (pro nás vnitřně) sjednocena, takže je nikoli hromadou, nýbrž celkem. A každý celek je událostí (obvykle superudálostí, sjednocující mnoho subudálostí) držen pohromadě v časovém smyslu, tj. je to událost, která se děje odněkud někam, tj. od svého počátku až do svého konce tak, že se po celou dobu sice proměňuje, ale zůstává stále „jedním“, je i časově sjednocena, takže míří k něčemu, co se má uskutečnit. Zde se musíme naučit rozlišovat TÉLOS události ve smyslu „cíle“ od pouhého „konce“. Událost končí způsobem, který může, ale nemusí mít vliv na dosažení jejího „cíle“. Každá událost totiž začíná, ale také končí, a ne každý konec události znamená, že cíle bylo dosaženo, že událost uskutečnila to, co měla. Pokud jde o člověka, je to celkem docela zřetelné: ne každý člověk, který umírá nebo zemřel, dosáhl naplnění svého životního „úkolu“ už jen tím, že nějakou dobu žil a posléze zemřel (všichni lidé jsou smrtelní, ale ne všichni žili nebo žijí tak, aby uskutečnili to, co měli, co bylo smyslem jejich žití a jejich aktivit). To znamená, že každá vnitřně integrovaná událost, která se svou aktivitou, svým výkonem měla uskutečnit a naplnit tak smysl svého bytí, se děje v jakémsi napětí mezi tímto smyslem a tím, co uskutečňuje a čím tedy onen smysl naplňuje nebo se mu odcizuje a vzdaluje. Ale to, co je poměrně snadno nahlédnutelné v případě člověka, je třeba chápat mutatis mutandis (tj. přiměřeně příslušné úrovni) i u všech „pravých událostí“ (tj. vnitřně sjednocených, nikoli pouze zvenčí pořádaných událostí). Každá takové událost-subjekt nejenom „jest“, nýbrž je v pohybu, a tento pohyb je dobrým nebo špatným naplňováním jejího vlastního smyslu (Aristotelés by řekl „dobra“). Otázkou tu je pouze to, zda vůbec můžeme zůstat u „jednotlivé věci“ (tj. události) a jen „jejího dobra“, protože každá událost (snad s výjimkou událostí virtuálních) se děje jen v prostředí jiných událostí, závisle na nich a naopak tak, že je zase ovlivňuje již tím, že se sama děje. Takže „smysl bytí“ každé události je vždy vztažen ke smyslu pravého i nepravého dění jejího užšího i širšího „okolí“ a vposledu i ke smyslu dějících se kontextů velmi rozsáhlých až nejširších.
(Písek, 050810–1.)