Text se zabývá filosofickým vymezením pojmu FYSIS a jeho historickými proměnami v kontextu latinského termínu natura a českého příroda. Autor zdůrazňuje, že FYSIS lze spojovat pouze s entitami, které procházejí procesem zrodu, růstu a zániku. Zatímco moderní chápání omezuje tento koncept na živé organismy, starořecký pohled zahrnoval i přírodní útvary jako řeky či hvězdy. V této souvislosti text představuje koncept "přirozených jednotek" Teilharda de Chardina, charakterizovaných vnitřní integritou, a Aristotelovo pojetí vnitřního zdroje pohybu (fyein). Přirozené jsoucno je definováno schopností růst z vlastního popudu, což jej odlišuje od věcí nehybných nebo ovládaných vnějším násilím. Tento protiklad mezi přirozeným a násilným pohybem je demonstrován na Komenského požadavku, aby vše plynulo svobodně a bez násilí. Práce tak zkoumá ontologické základy přírody skrze prizma vnitřního dynamismu a spontaneity, čímž ukazuje širší filosofický význam života a pohybu v dějinách myšlení.
FYSIS x „příroda“ (nebo „přirozenost“)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 10. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
FYSIS x „příroda“ (nebo „přirozenost“)
O „FYSIS“ můžeme mluvit jen tam, kde lze doložit vznik zrodem, následovný „růst“, a posléze zánik smrtí. Podle dnes rozšířených a vžitých představ tedy pouze v případě „živých“ bytostí. Tyto představy se však v různých dobách různí, a v důsledku toho se také různí (proměňuje) chápání slova FYSIS, latinsky „natura“, v češtině „příroda“. Staří Řekové např. měli za to, že živé nebo oživené jsou také řeky, hory, celá pohoří, moře atd., a ze starších dob přežívaly představy, že oživené (dokonce božské) jsou planety, hvězdy, Slunce i Měsíc, celá obloha, atd. Máme proto dost důvodů pro to, nemluvit o životě a živých bytostech, ale raději o tzv. pravých jsoucnech. Teilhard de Chardin razil název „unitées naturelles“, tedy přírodní nebo přirozené jednotky (jednoty); tyto přirozené jednotky jsou integrovány zevnitř, neboť mají své „nitro“ (le dedans). Aristotelés razil trochu jiné pojetí, totiž jakéhosi „vnitřního pohybu“: některá jsoucna se pohybují proto, že jsou pohybována zvenčí, jinými jsoucny, zatímco jiná jsoucna mají zdroj svého pohybu v sobě. Pouze tento „vnitřní“ pohyb resp. pohyb z vnitřního zdroje lze pak považovat za skutečný „růst“ (v řečtině totiž FYEIN znamená roditi, medium FYESTHAI pak znamená nejen roditi se, ale také růsti). Proti tomu, co je přírodní (nebo přirozené), stojí jednak „nezrozené“ (a tudíž také nerostoucí a nehynoucí), jednak to, co je pohybováno něčím jiným a co se tedy pohybuje „nepřirozeně“ (např. násilně, pod tlakem násilí). Odtud také později přímo výzva či požadavek (norma) „omnia sponte fluant, absit violentia rebus“ (zdůrazňovaný např. naším Komenským).
(Písek, 051002–1.)