Tento text se zabývá filosofickou reflexí vztahu mezi subjektem a světem. Autor navazuje na myšlenky Karla Kosíka a rozvíjí tezi, že zatímco svět bez člověka je sice redukcí skutečnosti, svět bez subjektů je zcela nemožný a absurdní. Svět není pouhým souborem objektivních realit či věcí, nýbrž je aktivním výtvorem subjektů a jejich vzájemných interakcí. Autor kritizuje tradiční evropské myšlení za jeho tendenci ke zpředmětňování, kdy je veškerá skutečnost redukována na objekty. Tato objektivizace zakrývá autentickou povahu světa, který je bytostně spjat s aktivitou a reaktivitou subjektů. Text vyzývá k hluboké revizi našeho pojetí světa a k rehabilitaci postavení subjektu ve vesmíru. Cílem je překonat předsudečné „předmětné myšlení“ a uznat, že subjekty, od těch nejjednodušších až po člověka, jsou základními konstituenty reality. Bez této změny paradigmatu nelze dosáhnout autentického pochopení světa jako celku.
Svět bez „subjektů“ / Subjekty a „svět“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 12. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Svět bez „subjektů“ / Subjekty a „svět“
Kdysi jsem napsal do Vesmíru článek o „Světě bez člověka“; napsal jsem to tenkrát v souvislosti s Kosíkem a jeho „Dialektikou konkrétního“. Člověk je však pouze jedním, byť nejvyšším druhem „subjektů“. A právě tak, jako platí Kosíkova deviza, že nemůžeme své pojetí světa vylepšit jen tím, že k němu nějak přidáme ještě pojetí člověka, nemůžeme je vylepšit ani tím, že k němu nějak přidáme své pojetí subjektu. Svět bez subjektů není možný, svět bez subjektů prostě neexistuje; svět je světem subjektů a jejich skutečných (aktivních) vztahů. A vlastně musíme jít ještě dál: svět je dílem, výtvorem subjektů, tj. jejich aktivit. A to znamená také a dokonce především jejich reaktivit, jejich vzájemných reakcí. Proto můžeme důvodně mít za to, že pojetí „světa bez člověka“ je sice zkreslující, redukující, ale zdaleka ne tak nesmyslné a absurdní, jako je pojetí „světa bez subjektů“. Neuvažujeme-li možnost rozumných bytostí někde a někdy v odlehlých místech a dobách nejen naší galaxie, ale celého Vesmíru, pak musíme počítat s tím, že byly na naší planetě velmi rozsáhlé doby, kdy člověk opravdu ještě neexistoval. Naproti tomu doba, kdy neexistovaly žádné, ani ty nejmenší, nejjednodušší subjekty, nikdy neexistovala (anebo byla ohromně krátká ve srovnání se vším tím, co následovalo). A právě proto musíme celé své pojetí světa a vnitrosvětných skutečností důkladně přebudovat, a to zejména v těch nejzákladnějších partiích: musíme kriticky zproblematizovat a pak odbourat předsudečné chápání světa jako světa „objektivních realit“ (lépe než objektivní reality), tj. redukování veškeré skutečnosti na „objekty“, „předměty“, „věci“, z nichž se podle tohoto pojetí celý svět „skládá“. „Svět bez subjektů“ není skutečností, není skutečným (Kosík říkal: „autentickým“) světem, a ve smyslu mnohem hlubším, zásadnějším, než jakým není „svět bez člověka“. Proto je zapotřebí „rehabilitovat“ nejen člověka a jeho postavení ve světě (ve Vesmíru), ale především a na prvním místě „subjekt“ a právě jeho postavení, jeho místo ve světě (ve Vesmíru). A to všechno není možné bez důkladné revize převažující tendence dosavadní evropské myšlenkové tradice, totiž jejího předsudečného přístupu ke všemu jako k „objektům“, k „předmětům“ – tedy bez kritického rozboru a také překonání tzv. předmětného nebo přesněji zpředmětňujícího myšlení.
(Písek, 051204–1.)