Text se zabývá povahou fakticity a argumentuje, že fakta nejsou objektivní daností, nýbrž aktivně vytvořenými myšlenkovými modely skutečnosti. Tyto modely realitu nevyhnutelně zjednodušují dvěma způsoby: nepostihují ji v její úplné složitosti a vytrhávají jednotlivé jevy z jejich přirozených souvislostí, čímž je prezentují jako izolované entity. Ačkoliv je tato redukce užitečná pro praktické účely, ve vědeckém poznání může vést k zavádějícím závěrům. Autor ilustruje tento problém na příkladu astronomie a astrologie, kde interpretace hvězdné oblohy závisí na časové a prostorové perspektivě pozorovatele. To, co se jeví jako neměnné faktum, je často výsledkem nahodilého úhlu pohledu. Celkově text zdůrazňuje, že takzvaná fakta jsou neodmyslitelně závislá na interpretaci a perspektivě, což zpochybňuje jejich domnělou autonomii.
Fakta
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 1. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Fakta
Fakticita „faktů“ spočívá především v tom, že jde o aktivní (tj. umělé) vytvoření myšlenkového modelu nějaké „skutečnosti“. Tento model z podstaty věci onu skutečnost zjednodušuje, a to ve dvojím směru. Především ji nikdy nepostihuje v úplnosti, což ostatně ani nejde, protože i tato jednotlivá skutečnost je mnohem složitější, než o tom můžeme vědět resp. než to můžeme poznat. (Zkoumáme-li např. určitý jednobuněčný organismus, nikdy nebudeme vědět, z kolika těch či oněch atomů „sestává“ – a ani to ovšem vědět nepotřebujeme.) Za druhé, a to je ovšem ještě závažnější, takový model onu už tak zjednodušenou (redukovanou) „skutečnost“ vyděluje, vytrhává z jejích skutečných (původních) souvislostí a představuje (prezentuje, reprezentuje) ji jako izolovanou, přičemž ve skutečnosti žádná „věc“, žádná „realita“ takto izolovaná není, nýbrž je vždycky zapojena nespočetnými pouty k širším a nejširším dalším skutečnostem blízkého i vzdáleného „okolí“. A právě z této složitosti tzv. fakta (tzv. věci, předměty, fenomény atd.) vytrháváme a reprezentujeme je už ve svých představách, zejména však ve svých myšlenkových modelech, jako by byly něčím samostatným, izolovatelným. Pro řadu praktických cílů a účelů je to naprosto vyhovující a postačující, ale z vědeckého hlediska se to někdy může ukázat jako fatálně zatížené. Nejnázornějším příkladem takové fatální zatíženosti jsou třeba obrovské proměny toho, jak lidstvo v různých společnostech chápe hvězdnou oblohu; dějiny astrologie jsou přesvědčivým dokladem toho, jak to, co se jevilo jako identické opakování rozložení hvězd do souhvězdí nebo jako zcela ,zákonitě‘ se opakující, i když složitý pohyb nejbližších ,hvězd‘ (ve skutečnosti planet), je pouhým zdáním, jevem, závislým na prostorové i časové perspektivě pozorovatele. To, co se jeví jako velké, je pouhá planeta, hvězdy, které září nejvíc, jsou jen těm,i nejbližšími, ale nikoli největšími, a některé docela malé se nakonec ukazují být nikoli hvězdami, ale celými galaxiemi, které nesmírně dávno procházely nějakými katastrofami (např.srážkami s jinými galaxiemi aj.).Právě zde je nejlépe vidět, jak je tzv. fakticita závislá na interpretaci toho, co se nám právě ukazuje v okamžité prostorové i časové perspektivě, která je vůči nejrozmanitějším pozorovaným „objektům“ čímsi zcela nahodilým a okrajovým.
(Písek, 040122-1.)