Text se zabývá problematikou navazování na minulé i současné myslitele v kontextu filosofické práce. Autor zdůrazňuje, že vztah k učitelům a autoritám není jen technickou záležitostí, ale klíčovým momentem, kde sebekontrola myslícího subjektu naráží na své meze. Právě tyto meze jsou však vnímány pozitivně jako záruka svobody myšlení. Ústředním motivem je dialektika mezi dvěma přístupy: na jedné straně stojí potřeba hlubokého naslouchání a důkladné četby orientačních vzorů, na straně druhé pak nezbytnost pěstování vlastní intelektuální autonomie. Ta se projevuje především soustavným zaznamenáváním vlastních nápadů a kritických námitek. Tento proces je zásadní zejména při setkání s vysoce přesvědčivými a propracovanými systémy zkušenějších myslitelů, které by mohly potlačit vlastní tvůrčí myšlení. Autor tak vybízí k rovnováze mezi respektem k tradici a aktivním kritickým odstupem, jenž je podmínkou autentického filosofování.
Navazování ve filosofii LvH, 2004
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 2. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Navazování ve filosofii LvH, 2004
Ve filosofii se stává význam navazování, a to jak na první učitele, pak na směrodatné myslitele současnosti i minulosti, záležitostí nejen prvořadé důležitosti, ale také místem, kde sebekontrola myslícího vždy znovu naráží na své meze (a to v pozitivním smyslu, neboť jen tyto meze mohou být zárukou svobody myšlení). To znamená, že na jedné straně je třeba doporučovat naslouchání a důkladnou četbu těch myslitelů, na nichž se orientujeme, zatímco na druhé straně musíme neustále upozorňovat na nutnost pamatování a zapisování vlastních nápadů, zejména (ale nejenom) námitek proti tomu, co k nám přichází v tak naléhavé a tak velmi přesvědčující formě, vypracované na základě dlouhodobého promýšlení myslitelů obvykle nepoměrně zkušenějších.
(Písek, 040212-1.)