Text pojednává o ontologickém vztahu mezi vírou a časem, přičemž klade důraz na primární orientaci víry směrem k budoucnosti. Autor tvrdí, že život z víry není pouze záležitostí lidského vědomí, ale je vlastní všem organismům jakožto projev jejich subjektnosti. Každý živý subjekt, od nejjednodušších forem až po člověka, je ve své aktivitě zaměřen na přicházející čas. Tato orientace není subjektivní v psychologickém smyslu, ale je ontologickým rysem dění subjektu. V procesu směřování do budoucnosti subjekt využívá relikty minulosti jako stavební materiál pro realizaci vlastní přítomnosti i širších časových horizontů. Práce tak reviduje tradiční pojetí času založené na subjektivitě a nahrazuje jej dynamickým modelem subjektnosti, v němž je aktivní přesah do budoucna konstitutivním prvkem každé pravé události. Tento přístup umožňuje nahlížet na víru jako na fundamentální životní postoj, který integruje minulost do aktivního utváření nadcházejícího.