Tento text zkoumá koncept metaforičnosti jakožto konstitutivní rys veškeré skutečnosti, od nejmenších fyzikálních částic až po komplexní lidskou společnost. Autor vychází z teze, že každá reálná entita svým bytím a reagováním odkazuje mimo sebe, čímž vytváří síť vztahů, kterou fyzika popisuje jako zákony. Tyto entity jsou interpretovány jako "subjekty", které jsou nositeli aktivity. S rostoucí hierarchickou úrovní subjektů se zvyšuje jejich míra reaktibility a schopnost překonávat kauzální nezbytnost, což ústí v "přirozenou svobodu". Na lidské úrovni je tato svoboda realizována skrze vytváření nových způsobů "svobodné vázanosti", které stávající omezení neruší, ale integrují do vyšších řádů. Právě v této schopnosti přesahovat danost a ustavovat nové významy spočívá podstata metaforičnosti v kulturním, sociálním a politickém smyslu, čímž text propojuje ontologii s filosofií lidské existence.
Metafora (-ičnost)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 4. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Metafora (-ičnost)
Vztah metaforičnosti je charakteristický pro veškerou skutečnost, pro celý reálný Vesmír. Každý reálná částice a každé reálné kvantum představuje událost, která se děje uprostřed jiných částic a kvant a v nějakém druhu souvislosti s nimi. Pouze virtuální částice je původně (svým vznikem) na ničem „reálném“ nezávislá a s ničím reálným (původně) nesouvislá. (Může se ovšem nahodit i případ, kdy virtuální částice se „náhodou“ vyskytuje v časové i prostorové blízkosti nějaké reálné (event. nějakého reálného kvanta) a pak může – výjimečně – dojít k interakci. Necháme-li však virtuální částice (a virtuální kvanta) stranou svého zájmu, platí, že každé kvantum a každá částice svým „chování“, průběhem svého „dění“ poukazuje mimo sebe, na nějaké jiné částice nebo jiná kvanta. Veškerá fyzika je založena na tom, že i nejmenším částice a kvanta na sebe nějak „typicky“ reagují, a formuluje pak tzv. zákony, platné pro jejich vztahy. Pochopitelně je úroveň toho, jak na sebe navzájem poukazují kvanta a nejmenší částice, velmi nízká, takže nahodilé odchylky jsou velmi vzácné. Chápeme-li však tuto „zákonitost“ či „typičnost“ správně, tj. nikoli kauzálně, nýbrž jako úroveň a povahu reaktibility, jíž se vyznačují „přirozené jednotky“ všech úrovní (my jim budeme říkat „subjekty“, protože jen subjekty jsou zdrojem aktivity a každá reakce je eo ipso akce), stává se dobře pochopitelným a přímo zřejmým, že se stoupáním úrovně subjektů stoupá také jejich schopnost se tu a tam vymknout oněm svíravým a donucujícím nezbytnostem a tak jejich „přirozená svoboda“. Ke skutečné svobodě dochází však až na úrovních nejvyšších, v našem případě na úrovni lidské, pokud ovšem je prostředí, v němž lidský subjekt vyrůstá a dospívá, náležitě připraveno asistovat při jeho vyšším a vyšším osvobozování. A toto osvobozování nikdy nespočívá jen v redukci předmětné svázanosti subjektu (ať „vnitřní“, přesněji „vlastní“ organizovaností, nebo podmíněností prostředí), nýbrž ve vynalezení nových způsobů „svobodné vázanosti“, jež na jedné straně dosavadní vázanosti většinou respektují, ale v čemsi podstatném je překračují a zpětně zahrnují do nového typu vázanosti. A teprve na této úrovni se svoboda, dosahovaná dodržováním „řádu“ nového, zvnějška nevynuceného typu, vzpřimuje a prosazuje k „metaforám“ a „metaforičnosti“ kulturního a politického druhu, výrazně sociálního a „politického“ v původním smyslu.
(Písek, 040407-1.)