Text pojednává o vztahu mezi vnitřní a vnější stránkou subjektu, které společně tvoří jednotu, nikoli však prostou identitu. Mezi oběma póly nepanuje paralela ani statická rovnováha; vnější stránka se vyznačuje svou setrvačností a váhou, zatímco vnitřní stránka je zdrojem aktivity, která tuto setrvačnost usměrňuje a vnáší do ní nové podněty. Autor se vymezuje vůči Jaspersovu pojetí subjekt-objektového rozštěpu a zdůrazňuje, že cílem subjektu není překonání této polarity, nýbrž dosažení organického sjednocení. Tato jednota je založena na vzájemné synergii a respektu, kde vnější stránka není vnímána jako pouhý pasivní objekt, ale jako strukturovaný řád, s nímž vnitřní aktivita spolupracuje. Subjektivita je tak chápána jako přítomnost v polaritách, která vyžaduje neustálé úsilí o vyváženost a harmonii, aniž by docházelo k násilnému potlačování jedné ze složek. Klíčem je pochopení, že vnější stránka subjektu nesmí být redukována na pouhou předmětnost v rámci chybného procesu zpředmětňování.
Jednota a identita / Vnitřní a vnější subjektu
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 5. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Jednota a identita / Vnitřní a vnější subjektu
Subjekt je jednotou, nikoli identitou své vnitřní a vnější stránky; mezi oběma totiž není přísná paralelita, ba ani rovnováha, nýbrž vnější stránka „působí“ svou vahou (setrvačností, příp. inertností), zatímco vnitřní stránka „působí“ svou aktivitou, která je schopna zvládnout setrvačnost, a přece jí „vnutit“ něco nového. Můžeme to vyjádřit také tak, že vnější stránka převažuje, zatímco vnitřní převládá. V čem tedy může spočívat ona předpokládaná (event. zjišťovaná) jednota obojí stránky? Jaspers charakterizuje (7292, s. 17 – Ffická víra) význam slovesa „věřiti“ jako „být přítomen v polaritách“ (má ovšem na mysli jiné polarity, ale to není rozhodující); mohli bychom to snad právem uplatnit v našem případě, kdy jde také o jakousi (ovšem mnohem specifičtější) „polaritu“ mezi vnitřním a vnějším. Být „subjektem“ pak znamená být „tím přítomným“ pro dvojí stránku, totiž vlastní vnitřní a vlastní vnější. Proti Jaspersovi však nevidím, že by šlo o nějaký zlom, o nějakou „Subjekt-Objekt-Spaltung“; už proto nikoliv, že cílem a smyslem aktivity subjektu není překonání a zlikvidování oné „polarity“, nýbrž pouze nové, vyváženější sjednocení obojí, totiž vnitřní i vnější stránky subjektu. Ona vyváženost pak spočívá v tom, že vnitřní stránka není onou vnější utlačována a znevolňována, ale ani ona vnější (která je přece jistou organizací, jistým uskutečněným „řádem“) že není násilně opravována a napravována, nýbrž právě jen „organicky“. Mezi vnitřní a vnější stránkou není tedy nezbytně nepřekonatelný rozpor, oboustranně ničivé napětí, nýbrž je nebo může být (v jisté míře ovšem vždycky skutečně je) také souhra, spolupráce (synergie – vnější není pouhou pasivitou, i když má své setrvačnosti), oboustranný, a tedy vzájemný „respekt“ (vnější potřebuje aktivity vnitřního, vnitřní se potřebuje prosazovat navenek). Ale není to nic samozřejmého ani automatického, vyžaduje to „sympatizující“ úsilí na obou stranách. To je ovšem možné jen za předpokladu, že vnější není totéž co „předmětné“ v onom chybném přístupu „zpředmětňování“.
(Písek, 040509–4.)