Tento text kriticky zkoumá vztah mezi humanismem a konceptem lidských práv. Autor argumentuje, že lidská práva nelze odvozovat z humanismu chápaného jako myšlení z perspektivy člověka, ani z lidské přirozenosti (natura). Tradiční pojetí, které zakládá nezadatelná práva v lidské podstatě, je odmítnuto, neboť člověk je bytostně „nepřirozeným zvířetem“. Lidská práva jsou v textu interpretována nikoli jako vlastnictví jedince, ale jako etická výzva a apel přicházející zvenčí a z budoucnosti. Jsou údělem a závazkem, který vyžaduje aktivní naplňování jak ze strany jednotlivce, tak ze strany společnosti. Autor zdůrazňuje, že lidská práva nepředstavují historický fakt, nýbrž nepředmětný nárok, jemuž je každý člověk adresně vystaven. Studie dospívá k závěru, že pro obhájení lidských práv je nezbytné nalézt nový, neantropocentrický základ, který by překonal omezení klasického humanismu a statického chápání lidské přirozenosti v kontextu budoucích výzev.
Humanismus a lidská práva
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 6. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Humanismus a lidská práva
Pokud chápeme humanismus jako myšlení z hlediska člověka, nutně se ukazuje, že důraz na lidská práva vlastně není a ani nemůže být humanistický, protože lidská práva nejsou práva z hlediska člověka, nýbrž z hlediska jiného, ovšem s ohledem na člověka. Lidská práva představují spíše apel či výzvu, aby člověk byl respektován, aby vůči němu byly zachovávány základní ohledy, aby ve vztazích mezi lidmi platilo, že vůči tomu druhému jsem vázán povinnostmi a péčí, atd. atd. Základ lidských práv tedy není a nemůže být v člověku a jeho přirozenosti; proto je třeba odmítnou ty formulace, které vedou k domnění, že zdrojem nezadatelných lidských práv a svobod je pro každého člověka jeho vlastní přirozenost (nehledíc už na to, že „přirozeností“ člověka je být nepřirozeným zvířetem, jak to kdysi formuloval Vercors). Pokud bychom na formuli, že původ lidských práv je FYSIS, tedy natura, tedy příroda, přece jen chtěli trvat, pak rozhodně nemůže jít o přírodu-přirozenost lidskou, přirozenost jednotlivého člověka. Musíme přistoupit k nové interpretaci toho, čemu budeme říkat „příroda“, a to k takové interpretaci, která jednoznačně poukáže na to, co je základem lidských práv a také kritériem jejich uskutečňování, uplatňování (a to jak ze strany jednotlivce, který má za povinnost se svých práv a svobod držet, tak i ze strany těch druhých, kteří mají závazek jeho práva a svobody respektovat a nejen jim nepřekážet a nenarušovat je, ale naopak onomu jednotlivci napomáhat v tom, aby svých práv a svobod dorostl, aby se choval jako ten, kdo ta práva a svobody „má“ resp. pro koho jsou určena, komu jsou přisouzena, kdo je k nim připravován a osvobozován. Z toho tedy vyplývá, že lidská práva a svobody nejsou založena především v žádném humanismu, ale ani v žádné přirozenosti člověka, tedy vůbec ne v tom člověku, o jehož práva a svobody jde, nýbrž že tato práva a tyto základní svobody k němu přicházejí jako úděl a závazek, a to nikoli z nějaké minulosti (ani historické), nýbrž z budoucnosti jako ostatní nepředmětné výzvy a apely, jimž je každý člověk osobně a adresně vystavován. Humanismu potřebuje tedy stejně naléhavě náležitého základu, jako ho potřebují lidská práva a lidské svobody.
(Písek, 040603-1.)