Text se zabývá filosofickou reflexí podstaty tvorby a lidské aktivity, která směřuje proti obecnému proudu dění vstříc budoucnosti. Autor rozlišuje mezi artefaktem jako vnějším, materiálním vyjádřením a dílem samotným, které tvoří jeho vnitřní podstatu neboli „nitro“. Zatímco artefakt je vázán na minulost, skutečné dílo je tvůrcem projektováno do budoucnosti. Proces pochopení díla je popsán jako kyvadlový pohyb mezi vnější formou a vnitřním smyslem, při němž vnímatel skrze artefakt postupně odhaluje hlubší vrstvy díla. Tato meontologická analýza zkoumá vztah mezi hmatatelným předmětem a nefyzickou povahou tvorby, což poskytuje klíč k porozumění takzvaným „nepravým jsoucnům“. Studie zdůrazňuje, že dílo není statickým objektem, ale dynamickou entitou, jejíž realizace vyžaduje aktivní spoluúčast a interpretaci. Tento přístup umožňuje lépe definovat i takové fenomény, které postrádají jasně ohraničené vnější hranice typické pro tradiční umělecké formy, jako jsou sochy či obrazy.
Budoucnost a tvorba (aktivita)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 7. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Budoucnost a tvorba (aktivita)
Všechna tvorba, jakož vůbec veškerá aktivita (v pravém smyslu) se jakoby prodírá proti obecnému spádu dění a míří do budoucnosti; zároveň však se může stát opravdovou tvorbou jen za toho předpokladu, že si najde potřebný „materiál“ a potřebné „prostředky“, jak své dílo uskutečnit. Na první pohled to je takřka nepřekonatelný rozpor: tvůrčí dílo, které má být provedeno, uskutečněno, realizováno, je cílem tvůrčího aktu, zaměřeného do budoucnosti, takže sám tvůrčí akt je v té budoucnosti nejenom „vidí“, ale do budoucnosti je také jakoby „ukládá“. To však nemůže udělat jinak, než že zároveň vytvoří jeho „realizaci“ v podobě artefaktu. Artefakt sám není celým dílem (ačkoli jsme zvyklí takto o něm mluvi i myslit), je pouze vnější stránkou díla. Stává se dílem (zopakováním, napodobením díla), teprve když někdo k artefaktu přistoupí a přes něj, skrze něj se pokusí svým pochopením proniknout k dílu samému, de jeho „nitra“. Ani tro není možno provést jedním krokem: spíše jde o postupné pronikání k vlastnímu dílu jakýmsi oscilujícim či kyvadlivým způsobem: po částečném pochopení onoho nitra je třeba se vždy vrátit k vnějšku a rozpoznat v něm další pokyny pro příští pokus dostat se k „nitru“. A tu nemůže být nejmenších pochyb o tom, že toto „nitro“ díla je tvůrcem samým jakoby „uloženo“ nikoli do minulosti (tam je „uložen“ pouze artefakt), nýbrž do budoucnosti. Proto je méontologická analýza díla samého, tj. zejména jeho „nitra“ a vztahu mezi ním a artefaktem, významnou pomocí pro porozumění mnoha jiných „nepravých jsoucen“, zvláště pak těch, jejixchž vnější stránka zdaleka není tak zřejmě ohraničena a vymezena, jak tomu je třeba s obrazem nebo sochou či partiturou nebo literárním dílem.
(Písek, 040718-1.)