Tato filosofická reflexe se zabývá hlubokým vztahem mezi tvůrčím aktem a časovostí, se zvláštním zřetelem k roli budoucnosti. Autor tvrdí, že tvorba není jen mechanickým procesem probíhajícím v přítomnosti, ale aktivním vztahem k tomu, co teprve nastane. Tvůrčí čin sice potřebuje čas k vlastní realizaci, ale tento čas si neprodukuje sám; musí s ním počítat a naplňovat jej. Hlavním principem je zde tvoření „proti proudu času“, což vyžaduje odevzdanost ideálu, který dosud neexistuje. Ačkoliv je výsledný artefakt vytvořen z materiálu, který již existoval a podléhá časovému dění, podstata samotného díla zůstává trvale zakotvena v budoucnosti. Artefakt tak působí jako vnější prostředník či ukazatel k dílu, k němuž lze dospět pouze opětovným pohybem proti proudu času. Text tak nabízí komplexní pohled na tvorbu jako na průsečík mezi materiální daností přítomnosti a metafyzickým potenciálem budoucnosti, který tvůrce vtažením do aktu tvorby transformuje v uměleckou stopu.