Tato studie se zabývá Nietzscheho analýzou nihilismu a jeho úsilím o překonání pesimismu skrze tvůrčí činnost. Nietzsche nadřazuje umění nad pravdu, neboť v umění spatřuje aktivní čin a spontánnost, kterou Masaryk označuje jako vis motrix. Text zdůrazňuje, že každý lidský čin vyžaduje čas, který však nemůže být chápán jako hotová minulost, ale jako prostor pro uskutečnění. Autor poukazuje na Nietzscheho zásadní pochybení, kdy namísto otevřené budoucnosti zvolil koncept věčného návratu téhož, čímž vytěsnil skutečnou časovost tvorby. Zatímco nihilismus znamená znehodnocení starých pevných hodnot, pravá tvorba spočívá v ustavování hodnot nových, což je proces bytostně závislý na budoucnosti. Práce kriticky zkoumá, jak Nietzscheho odmítnutí práv jakožto prvků minulosti souvisí s jeho nepochopením času. Závěrem text klade otázku po kritériích pravosti tvůrčího aktu v rámci širokého pole možností, které se před člověkem otevírají.