Tento text reaguje na polemiku Jana Payna ohledně vztahu mezi pravdou a dobrem. Payne argumentuje, že dobro je nadřazeno pravdě, neboť pravdu lze chápat jako určitý druh dobra. Autor však tento postoj odmítá a tvrdí, že pravda musí být pro dobro určujícím kritériem. Bez pravdy totiž nelze rozlišit skutečné dobro od dobra zdánlivého. Autor dále rozlišuje mezi jednotlivými pravdivými výroky a Pravdou jakožto ontologickým základem všeho pravého. Vychází ze Spinozovy teze, že pravda je měřítkem sebe sama i lži, což o dobru nelze říci stejným způsobem. Zatímco dobro bývá často relativizováno vztahem k subjektu (něco je dobré pro někoho), pravda představuje univerzální normu, ke které se vztahuje vše existující. Pokud bychom dobro a pravdu ztotožnili v tomistickém smyslu, šlo by pouze o různé názvy pro totéž pravé. Autor uzavírá, že pravda je nadřazeným principem, který zakládá platnost veškerého jednání i hodnot.
Pravda a dobro
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 8. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Pravda a dobro
Jan Payne má ve svém opožděném příspěvku za to, že pravda v mém pojetí „vězí v příliš těsných mezích“. Jako příklad uvádí jednak krásu, zejména však dobro, které „nelze na pravdu žádným způsobem převést“. Má proto za to, že dobro „má převahu“ nad pravdou, protože samu pravdu je nutno považovat za určité dobro. Má dokonce dojem, že právě v tomto bodě se „nabízí obrovský prostor k etickému bádání“. K tomu lze říci jen jedno, že tu jde o principiální (počáteční) rozhodnutí, a o tom dost dobře nelze disputovat jako o jednotlivém tématu či problému. Mám-li na to odpovědět jen stručně, pak asi následujícím způsobem: na čem záleží rozhodnutí, zda nějaké dobro je vůbec dobrem? Co když to jen tak vypadá, ale vlastně dobrem není? Dobro se tedy musí podřídit vyššímu kritériu, a tím je právě pravda. Jen nesmíme zaměňovat Pravdu jako to, co všechno pravé a tedy i všechny pravdivé výroky i činy jakožto pravdivé umožňuje a zakládá, za tyto jednotlivé pravdy. A to nutně platí i pro případ, kdy chceme buď jednotlivou pravdu nebo dokonce pravdu vůbec, tedy Pravdu, interpretovat jako „určité dobro“ (tedy jen určité, tedy jen některé z dober?). Držím Spinozův výrok, že „veritas est index sui et falsi“ (kterým mocně překročil svůj kartezianismus, zřejmě pod vlivem hebrejských motivů). To nelze analogickým způsobem říci o dobru; leda snad s odvoláním na tomistické „esse est bonum“. V tom případě však není mezi dobrem a pravdou rozdíl ve věci, nýbrž jen v pojmenování. Obojí znamená „to pravé“. Jinak je ovšem běžné, že dobro chápeme jako to, co je dobré pro někoho, takže on (tento „někdo“) je tím měřítkem toho, co je v tomto případě tím „dobrým“. Naproti tomu to, co je „tím pravým“ pro někoho, je normou pro jeho aktivity. Předložka „pro“ tedy v každém z obou případů má jiný význam. Dobro vztahujeme k někomu, kdežto pravda je to, k čemu je vztažen každý a všechno.
(Písek, 040804-1.)