Tento text se zamýšlí nad metaforou malíře Borise Jirků, který označil obrazy za „věšáky na city“. Autor dává tento výrok do souvislosti s podobným vyjádřením T. G. Masaryka o lidské potřebě „pověsit se“ na Boha či jinou pevnou oporu. Úvaha se dále rozšiřuje na obecnější rovinu lidské existence a kultury, kde umělecká díla i mytické příběhy slouží jako nezbytné záchytné body pro lidské emoce a prožívání. Text naznačuje, že proces „zavěšování“ významů a citů není omezen pouze na výtvarné umění, ale prostupuje i literaturou a mýty, které se v průběhu historie emancipovaly do samostatných uměleckých forem. Tato potřeba nalézt vnější vyjádření pro vnitřní stavy je chápána jako univerzální rys lidské psychiky, jenž přetrvává i po rozpadu tradičních mytologických struktur. Krátká reflexe tak propojuje estetiku s psychologií a filosofií, přičemž zdůrazňuje roli obrazu – ať už vizuálního, nebo slovního – jako klíčového prostředníka v lidském hledání smyslu a emocionálního ukotvení v měnícím se světě.