Text se zabývá povahou pokroku ve filosofii, který autor definuje jako výsledek dvou odlišných procesů. Prvním je vznik zcela nové myšlenky, jež dosavadní poznání zasazuje do nových, dříve neuvědomovaných kontextů. Tento proces bývá zdlouhavý a často naráží na odpor i u nejvýznamnějších filosofů, kteří nové koncepty přijímají jen s velkými pochybnostmi, jak dokládá příklad Kantovy transformace pojmu subjekt. Druhou cestou k pokroku je precizní reflexe toho, co je v našem myšlení již implicitně přítomno, ale zůstává skryto pod vrstvou samozřejmostí. Takové odhalení může způsobit myšlenkové zemětřesení a vynucenou restrukturaci našeho vědomí, pokud se nenecháme omezovat svými návyky a předsudky. Jako příklad takové zásadní, avšak dosud plně neuchopené myšlenky autor uvádí koncept nepředmětnosti. Tato studie zdůrazňuje, že filosofický vývoj vyžaduje nejen intelektuální experimentování, ale především schopnost nahlédnout pod povrch zavedených myšlenkových schémat a otevřít se transformativní síle skrytých pravd.
[Pokrok ve filosofii]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 3. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
[Pokrok ve filosofii]
Pokrok ve filosofii (a vůbec v myšlení) může být rezultátem nové myšlenky (která vše dosavadní nebo aspoň něco z toho postaví do nového světla, protože to uvede no nových kontextů, které tu dříve nebyly resp. nikdo si je neuvědomoval – obojí je možné), ale může být také rezultátem precizní reflexe toho, co tu už nějak bylo, s čím jsme ve skutečnosti nevědomky nebo ne dost vědomě počítali a dokonce pracovali, ale co bylo zakryto a překryto tím, co jsme si uvědomovali a co jsme předpokládali jako samozřejmé.
V prvním případě je problém v tom, že to nutně bude trvat dlouhou dobu, někdy dokonce celou generaci nebo i víc, než noví myslitelé přijdou na to, co se in potentia stalo a co oni musí vzít na vědomí, ať chtějí či nechtějí. A nejen to: čím hlubší, ano propastnější je nová myšlenka, tím větší vyvolá odpor, a dokonce i u největších filosofů, kteří mají smysl pro myšlenkové experimentování, vyvolají nanejvýš jen pochybnosti (srv. Kantovo slovo o novém významu starého termínu „subjekt“, bez něhož se ovšem sám Kant už nemůže právě v onom problematickém novém významu obejít – KRV.) Na druhé straně tam, kde je možno poukázat na to, s čím už nějak obeznámeni jsme a s čím nějak počítáme, i když to nebereme s potřebnou vážností, dojde někdy opravdu k jakémusi „zemětřesení“, k jakémusi přestrukturování našeho vlastního myšlení, a to dokonce proti naší vůli a proti našim záměrům (jen pokud se necháme myšlenkou vést a nebudeme ji chtít cpát do Prokrustova lože svých dosavadních přesvědčení a návyků). Takovou novou myšlenkou, kterou se daří vydolovat něco podstatného z toho, co je nám už známé a o čem do jisté míry máme ponětí, i když jsme nezapracovali do svých velkých rozvrhů, je právě myšlenka „nepředmětnosti“ (která jen čeká na svého bytostného myslitele, zatímco těch pouze tušících už má poměrně dost).
(Písek, 030302–3.)