Text se zabývá aristotelským vztahem mezi jednotou a jsoucnem v kontextu rozlišení mezi vnitřně sjednoceným celkem a pouhou hromadou. Autor vychází z Aristotelova tvrzení o identitě jsoucna a jednoho, které však naráží na problematiku nahodilých uskupení, ilustrovanou příkladem dětských kuliček. Zatímco kuličky v důlku mohou tvořit vnímaný celek, jejich sjednocení je často vnější a závislé na vnímajícím subjektu. Úvaha směřuje k tezi, že hromada nepředstavuje pravé jsoucno a že vnímání smyslového chaosu vyžaduje aktivní roli subjektu, který informacím dává smysl a strukturu. Tento proces konstituování reality, jak jej nazýval Emanuel Rádl, dešifruje smysl světa, jenž by jinak zůstal pouhým chaosem. Abstrakt zkoumá napětí mezi objektivní existencí prvků a subjektivním vnímáním celku. Text se dále věnuje polemice s atomistickým pojetím světa a zdůrazňuje, že to, co se nám jeví jako jsoucno, musí být nejprve uchopeno vnímajícím vědomím, které vnáší řád do rozmanitosti vjemů.
Celek a hromada
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 3. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Celek a hromada
Aristotelés (Met Γ 1003b – Kř. 98) praví, že „jedno a jsoucno jsou totožné a jednoho rázu“ a že „jedno neznamená nic jiného než jsoucno“. S tím jsou ovšem značné problémy: dětí si hrají s kuličkami, v důlku jsou dvě kuličky, ale hned vedle důlku jsou další tři, a je zcela jednoduché je do důlku dopravit, zatímco ostatní jsou velmi daleko a byla by to náhoda a štěstí, kdyby se podařilo některé z nich do důlku dostat. Je dvojice kuliček, které jsou v důlku, nebo pětice těch, které jsou buď v důlku nebo v nejbližším okolí, „jsoucnem“. Je to nepochybně skutečnost, ale vnitřně nesjednocená a tedy mnohá. Jsme to teprve my, kteří posuzujeme, které kuličky k sobě mají blízko (a tak k sobě náleží), to znamená jsme to teprve my, kdo je – zvenčí! – sdružujeme dohromady, což se rovná „na hromadu“. Hromada není pravé jsoucno. Ale nejsou všechno jen hromady (jak měli třeba atomisté Leukippos a Démokritos za to); to, co se „ukazuje“, musí být ještě také vnímáno, percipováno – a je vždy záležitostí vnímajícího subjektu, jak si onen „chaos informací“, který dostává prostřednictvím smyslových orgánů, „přečte“, jak si jej vykrojí (jak říkal Rádl), jak jej dešifruje a nejde nějak jeho „smysl“.
(Písek, 030317–3.)