Tento text předkládá kritickou reflexi Humeova pojetí kauzality, přičemž uznává jeho základní vhled, že kauzalita není objektivní vlastností světa, nýbrž formou návyku. Autor však Humeovi vytýká, že tento koncept omezil pouze na lidský subjekt. Navrhuje rozšířit pojem návykovosti na nižší úrovně reality a základní události, které na sebe reagují ustáleným způsobem. Zdánlivá neochvějnost přírodních zákonů je v této perspektivě výsledkem extrémně vysoké míry stereotypnosti na nejnižších rovinách bytí. Na rozdíl od tradiční kauzality tento přístup připouští existenci odchylek, jejichž pravděpodobnost vzrůstá se složitostí systémů. Klíčovým bodem je pak úvaha o kvantových dějích, které se vymykají mechanické determinaci. Organické tělo je zde chápáno jako zesilovač těchto kvantových procesů, což umožňuje překonání přísné kauzality a otevírá prostor pro neobvyklé reakce a vyšší míru spontaneity v rámci komplexních struktur.
[Kritika Humeova pojetí kauzality]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 4. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
[Kritika Humeova pojetí kauzality]
Lze přiznat, že v jistém smyslu (ovšem od původního odlišném) měl Hume pravdu, když odobjektivoval tzv. kauzalitu a prohlásil, že to je jen zvyk, navyklost na opakující se sledy jevů. Chyba byla v tom, že se ve svém pojetí omezil na lidský subjekt a jeho navyklost. Ve skutečnosti jde o navyklost nižších a nejnižších rovin „událostí“, které na sebe navzájem reagují tak, jak jsou „navyklé“, tedy „obvykle“, to znamená převážně určitým způsobem. Ta „navyklost“ je právě na nejnižších úrovních tak veliká, že navenek dělá dojem naprosté stereotypnosti (tedy tzv. zákonitosti). Důležité však je naše pojetí, protože připouští odchylky, zatímco kauzalita je nepřipouští, a pokud ano, jsou pro ni naprosto neprůhledné. Jestliže jsou odchylky v průběhu reakcí na nejnižších úrovních krajně nepravděpodobné, spolu se zvyšováním úrovně a složitosti dějů (a reakcí) pravděpodobnost neobvyklého stoupá. A protože kvantové děje se pronikavě liší od nejnižších úrovní mechanických změn, zdá se být dost pravděpodobnou ta teorie, která předpokládá, že organické tělo je m.j. pozoruhodným zesilovačem kvantových dějů (i jejich uvolněnosti od přísné kauzality).
(Písek, 030420–2.)