Tento text zkoumá povahu času jako filosofického tématu v kontextu transcendentálií, přičemž kriticky přehodnocuje tradiční kantovské pojetí. Autor poukazuje na to, že čas není pouhou věcí mezi věcmi, ale nezbytným předpokladem pro jakýkoli myšlenkový úkon. Abychom mohli o čase vůbec přemýšlet, potřebujeme k tomu čas samotný, což odhaluje naši hlubokou závislost na něm jako na nezpochybnitelné skutečnosti. Text však odmítá klasifikovat čas čistě jako transcendentále v kantovském smyslu a priori danosti, protože čas k nám neustále přichází a následně odchází. Místo toho autor navrhuje provokativní termín „descendentále“, čímž zdůrazňuje pohyb času, který k nám přichází „shora dolů“. Čas není statickou daností, ale je nám neustále „dáván“. Tato adventivní povaha času tvoří základ naší jediné autentické zkušenosti s ním, zatímco veškeré ostatní teoretické rámce jsou považovány za následné interpretace či myšlenkové konstrukce. Autor se tak pokouší o nové uchopení časovosti, které reflektuje dynamiku jeho neustálého přicházení.
Transcendetálie
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 6. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Transcendetálie
Přinejmenším od dob Kantových se prosadila myšlenka, že některá témata, přesněji některé tématizované „skutečnosti“ je třeba definitivně zařadit mezi tzv. transcendentálie. S největším omezením a zjednodušením tu můžeme poukázat na „čas“ nebo „prostor“, ale mohli bychom jmenovat další a další. Zůstaňme v této chvíli především u „času“, u kterého můžeme nejsnadněji poukázat na to, že ke každému našemu myšlenkovému (psychickému) výkonu, jímž myslíme „čas“, nezbytně potřebujeme alespoň tolik času, abychom na „čas“ vůbec mohli pomyslit. Nepochybně platí, že „čas“ není věc mezi věcmi, ale stejně tak platí, že čas můžeme pomyslit jen tak, že se k němu vztahujeme jako k něčemu, co je mimo rámec našeho vztahování k němu a co v žádném případě svým vztahem nekonstitujeme (dokonce ani tak, jako v geometrii „konstituujeme“ např. trojúhelník). Protože však při svém myšlení času (tj. při výkonu svého myšlení, jímž se vztahujeme k času) jsme na času, který nám přichází vstříc, abychom vůbec mohli něco podniknout, závislí tak, že bez něho by žádné naše myšlení nebylo možné, musíme tento „čas“, který potřebujeme, abychom mohli o čase přemýšlet a jeho povahu zkoumat, brát jako skutečnost velmi zvláštní, ale jako skutečnost nepochybnou. A jelikož tento čas, na kterém jsme takto závislé, přichází tak, že tu nejprve není, ale pak přijde a je tu, a nakonec odchází a je pryč, nejde a nemůže jít o „transcendetále“ (neboť to je nám – alespoň u Kanta – dáno a priori), nýbrž spíše o „descendentále“, tedy jako něco, co ve svém pohybu přichází k nám „shora dolů“ A tedy není „dáno“, není „daností“, nýbrž je nanejvýš „dáváno“). Pokud opustíme tento druh metafory, která pracuje s tím, co je „nahoře“ a co „dole“, můžeme prostě mluvit o adventivní povaze „času“, neboť ten vždy znovu přichází – a v tom spočívá jediná naše zkušenost s časem, kdežto vše ostatní už je naše interpretace, neřku-li konstrukce.
(Písek, 030626–3.)