Tato práce se zabývá komunismem jako politickým programem a jeho praktickou realizací. Autor sleduje kořeny komunistické nesmiřitelnosti v prostředí pařížské Komuny a poukazuje na vrozenou náchylnost tohoto systému ke zneužití pro jiné než deklarované cíle. Hlavní slabinou komunismu je absence demokratických pojistek, jako je svoboda tisku a veřejná diskuse, což umožňuje nekontrolovanou koncentraci moci v rukou uzurpátorů. Text dále analyzuje specifické rysy totalitní moci, zejména kritický problém nástupnictví, který vyplývá z absence legitimních mechanismů předávání moci. Autor vyvozuje, že diktatury jsou uvězněny v kruhu násilí a nestability, ze kterého vede cesta pouze skrze postupnou demokratizaci. Ta by měla umožnit bezpečný odchod z funkcí bez rizika perzekuce. Celkově esej nabízí kritický pohled na strukturální vady komunistické ideologie, které vedou k nevyhnutelným krizím legitimity a moci v rámci totalitních režimů.
Komunismus jako politický program a praxe
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 8. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Komunismus jako politický program a praxe
Komunismus jako politický program se začal formovat v porestaurační době v prostředí pařížské Komuny, ohrožené ze všech stran. Snad právě odtud pochází jeho zvláštní zarputilost a neochota ke kompromisům vlastním, stejně jako hluboké opovržení ke kompromisům sociálních demokratů. Avšak od počátku má v sobě jistou vadu, která časem nabyla na závažnosti: není rezistentní vůči zneužití k jiným než proklamovaným cílům. To sice je v praxi dost všeobecně obvyklé, že dochází k pokusům o zneužití, ale demokratické mantinely a demokratická pravidla umožňují korektury tam, kde zneužití se stává zřejmým a vchází ve všeobecnou známost. To je ovšem zaručeno jen tam, kde je garantována svoboda tisku a veřejné diskuse. A to je právě něco, co od samého počátku zůstalo do komunistických programů nezakódováno. Stačilo pak, aby se k moci dostal uzurpátor, zbavil se soků (včetně možných soků v uzurpátorství) a jeho samovláda je zajištěna do té chvíle, dokud neudělá nějakou závažnou taktickou chybu – nebo dokud nezemře. Problém nástupnictví se tak v politickém systému totalitních systémů stává jedním z nejvýznamnějších a nejméně vyřešených. Z tohoto dilematu se žádný diktátor a žádná diktatura nemůže vymanit jinak než opatrnou demokratizací, jejímž prvním krokem je možnost opustit funkci bez rizika zavraždění nebo těžkých obvinění a soudu.
(Písek, 030827–2.)