Tento abstrakt shrnuje text zabývající se problematikou přirozených práv a kritickým přehodnocením tradičního pojetí lidské přirozenosti. Autor argumentuje, že hlavní intencí myšlenky lidských práv není odkaz k biologické či metafyzické danosti, ale k jejich nezadatelnosti, nezpochybnitelnosti a nezávislosti na historickém kontextu či subjektivním uvážení. Práva a svobody nejsou chápány jako majetek jednotlivce, ale jako etické „povolání“, k němuž je každý člověk vyzýván a kterému nesmí být kladeny překážky. Studie zdůrazňuje situační a jedinečnou povahu práv, která jsou spolukonstituována subjektem v jeho konkrétní dějinné i osobní situovanosti. Klíčovým prvkem je vztah subjektu k nepředmětným výzvám, které apelují na člověka jako to, co má být uskutečněno skrze jeho jednání. Práva tak náleží k řádu „nejsoucího“, který vyžaduje realizaci v čase a prostoru prostřednictvím lidských skutků, čímž se propojují s původním smyslem pojmu fysis jako procesu zrodu a růstu.
Přirozená práva
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 12. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Přirozená práva
Zpochybňnování myšlenky základních lidských práv na základě kritického odmítnutí „zastaralého“ chápání tzv. přirozenosti trpí jednou závažnou vadou, totiž tím, že přehlíží hlavní intenci oné myšlenky. Tou hlavní intencí není myšlenka přirozenosti, nýbrž myšlenka nezadatelnosti a nezpochybnitelnosti, tedy rovněž nerelativizovatelnosti a historické i subjektivní nezávislosti lidských práv. Vyjděme naopak z předpokladu, který z principiálních důvodů nebudeme zpochybňovat, totiž že každý člověk musí být respektován, jako by nikoli tato práva a svobody „měl“, nýbrž jako by k těmto právům a svobodám byl povolán, jako by k nim byl volán a vyzýván, a to tak, že nikdo tomuto jeho „povolání“, této jeho povolanosti nesmí klást překážky ani nástrahy. Zmíněná „práva“ tedy nemůžeme považovat za nic, co lze zvnějšku vymezit pro všechny lidi stejně jako součást jejich „danosti“ („danosti od přírody“), nýbrž ta práva (stejně jako svobody) jsou vždy jedinečná, protože vždy situační. To, co je vskutku dáno, je součástí resp. složkou situace: jsou to okolnosti, ale je to také výbava toho subjektu, bez něhož by situace nebyla situací, tj. jeho situovaností. Jsou totiž okolnosti, které jsou zcela nahodilé a na situaci (situovanosti subjektu) se buď vůbec nepodílejí anebo jen marginálně; a naopak jsou okolnosti, které pro onu situaci (a situovanost) jsou spolu-konstitutivní (i když nejsou samy o sobě konstitutivní, což vyplývá z toho, že samy o sobě nemohou vytvářet situaci, k níž je přece zapotřebí vztaženosti k nějakému subjektu nebo subjektům). Ovšem subjekt sám prostředkuje navíc také vztah k nepředmětným výzvám, které nejsou součástí okolí, ale nejsou ani složkou subjektu samého (resp. jeho „vlastností“). To má za důsledek, že k situaci (jež je spolukonstituována subjektem) nutně náleží také vztah k oněm nepředmětným výzvám, takže situace nesmí být redukována na pouhé „okolí“ (ani když k tomu přidáme subjekt). To vše úzce souvisí s povahou subjektu, a to ve smyslu jeho FYSIS v původním smyslu, neboť každý subjekt vzniká zrozením (zrodem), roste nejenom sám, ale také budování své osvětí, a zaniká smrtí. Svrchu zmíněná práva (a svobody) náleží tedy k tomu „nejsoucímu“, jež na člověka apeluje jako to, co má být uskutečněno, tj. realizováno „skutkem“
(Písek, 031221–1.)