Tento text zkoumá vztah mezi jednotou a mnohostí v kontextu událostné časovosti. Každé skutečné jsoucno, chápané jako přirozená jednotka, je vnitřně strukturované a vyznačuje se pravým trváním. Takové jsoucno není pouhým nehybným modelem, nýbrž událostí, která integruje různé stavy do uceleného dění s počátkem, průběhem a koncem. Autor rozlišuje mezi touto vnitřní jednotou a pouhou hromadou jsoucen, která postrádá integrační princip. Zatímco pravé jsoucno má vlastní událostnou časovost, hromada vykazuje pouze vnější pseudo-časovost, často podmíněnou vnějším subjektem nebo odvozenou z časovosti svých složek. Text však zdůrazňuje, že ani tato nepravá časovost není pouhým zdáním. Její skutečnostní základ lze nalézt v hlubších úrovních událostného dění, z nichž je hromada složena. Pochopení tohoto vztahu vyžaduje kritickou interpretaci, která odhalí vazby mezi zdánlivě vnějšími změnami a vnitřní dynamikou skutečných událostí. Tato analýza tak přispívá k hlubšímu porozumění ontologické povaze času a struktuře reality.
Časovost událostná / Jedno a mnohé
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 12. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Časovost událostná / Jedno a mnohé
Každé skutečné „jedno“ (tedy nikoli pouhý myšlenkový model) je vnitřně mnohé (neboť strukturované), a to přinejmenším časově (tj. v případě těch nejjednodušších „přirozených jednotek“), protože každé jsoucno nějakým způsobem „trvá“. To „trvání“ však může mít buď povahu pouhé setrvačnosti (tedy relativní neměnnosti, resp. velice pomalého „stárnutí“), anebo může jít o „pravé trvání“, tedy něco jako „život“ onoho „jednoho“ (přirozené jednotky). V druhém případě jde tedy o trvání (či dění) událostné, tedy o „událost“. Každé skutečné „jedno“ je proto pravou událostí (pravým jsoucnem, jež je událostným děním, majícím počátek, průběh a konec). Náleží k bytostné povaze každé (skutečné, tj. pravé) události, že je proměnou jednotlivých „stavů“, které jsou však integrovány, „posbírány“ v jednotu události jako celku. – Naproti tomu mnohost, která není integrována, „posbírána“ v jednotu, zůstává „hromadou“ jsoucen, není tedy skutečným (pravým) jsoucnem ve svém ‚úhrnu‘, tj. nahromadění. To ovšem neznamená, že nepodléhá změně, nicméně „časovost“ takové změny je ryze vnější povahy. To znamená, že není časovostí oné hromady (ta žádnou vlastní časovost nemá), nýbrž její pseudo-časovost je podmíněna zvenčí nějakým subjektem (pravým jsoucnem), schopným reagovat na onu hromadu, jako by to bylo nějaké jsoucno. To by ovšem znamenalo, že časovost hromady je jen zdáním, spjatým se zmíněným vnějším subjektem; což by byla hrubá chyba. Jde totiž také o to, že ona hromada, je hromadou (nahromaděním) nějakých dalších jsoucen, ať už pravých nebo pseudo-jsoucen (tedy opět hromad). Časovost oněch dalších jsoucen (ať už jejich vlastní časovost, pokud jde o pravá jsoucna, nebo o jejich nepravou časovost, protože je závislá na jiných pravých jsoucnech, jež jsou jim vnější) je vposledu nesena skutečným událostným děním, i když je musíme třeba hledat o několik úrovní níže pod několika rovinami pouhých hromad. Proto ani nepravá časovost, jež vyznačuje hromady (a jejich nepravé, neudálostné dění), není nikdy pouhým zdáním, ale její „skutečnostní“ složka musí být odhalována a interpretována (dešifrována) s náležitou pečlivostí a zejména kritičností.
(Praha, 031224–1.)